čtvrtek 18. prosince 2014

Rozšiřujeme vozový park

Mockrát vám děkujeme za letošní velkou přízeň. Díky ní jsme mohly Honzovu milou Alenku vybavit novým služebním vozidlem.
Každý přispěl, čím mohl. Z velké části to kdysi byla Liberta Alenčina tatínka. A kožené sedlo zas sedlával Honzův děda. Teď je z toho Alenčina Berta.

Před





















































Po




















































S



























čtvrtek 6. listopadu 2014

Chcete si také o nějakých včelách myslet, že jsou vaše?



Pak vězte, že nejsou včely jako včely. Lidé, kteří si to samé chtěli myslet před vámi, nám v minulých staletích připravili velké stěhování včelích národů. Několik včelích společenství se při tom kamsi nenávratně poztrácelo, jiná byla prošlechtěna k nepoznání.

Kvůli této důkladné, cílevědomé a usilovné práci vašich předků si nyní můžete myslet, že jsou vaše takové včely, které donedávna žily v zahraničí, nejčastěji ve Slovinsku a v Rakousku. Nebo, lépe řečeno, si to myslet musíte, protože žádné „původní české“ včely už neexistují.

My, včely z jihu, se do jara probouzíme velmi brzy, tvoříme velká včelstva, dokážeme přinést hodně medu a často zapomínáme, že vůbec máme žihadlo. Tyhle výhody pro včelaře ale nejsou zadarmo pro včely. Dílem kvůli změnám naší genetické přirozenosti, dílem kvůli proměně našeho životního prostředí nás v úle neudržíte naživu bez chemických zásahů. Snad existují i výjimky, ale určitě se jednou z nich se svými včelami nestanete dřív, než za sebou budete mít desítky let sžívání.

V soudobém českém včelařství se tyhle otázky teprve začínají řešit a stále více včelařů se zamýšlí nad tím, zdali jim stále sofistikovanější metody včelaření ještě pořád přinášejí stále více užitku, nebo už se zvrátily do neudržitelna. Příznačné je, že zastánci obou názorových (a silně ideologizovaných) proudů často docházejí k principielně stejnému řešení – dovozu exotických včelích plemen.

Včelaři, kteří nás vnímají přede vším ostatním jako továrny na med, včelí často pokušení zkoušet zrzky z Anglie (buckfastské včely), které prý dávají všeho víc. Bohužel to ale neplatí jen pro kila medu a počty dceřinných včelstev, ale také pro včelí nemoci, které pak musí jejich továrníci potírat o to chemičtěji.

A naopak včelaři, kteří včelí pokušení vidět přede vším ostatním škodlivé vlivy člověka na přírodu, hledávají spásu v návratu k „původní“ brunetě (včele tmavé), která prý obývala převážnou část české kotliny před příchodem prvních včelařských věrozvěstů. Problém je v tom, že žádné původní české brunety už neexistují a že se musí dovážet třeba ze Švýcarska nebo Skandinávie, tedy z ještě větší dálky, než se obvykle dovážíme my „nepůvodní“.

Zdá se nám, že obě popsané skupiny včelařů si spletly příčinu a následek. Zapomněly, že označení té které včely přívlastkem je čistě lidský úkon založený na velmi hrubé rozlišovací schopnosti dané velmi malým množstvím vašich vědomostí o nás. Nezačneme se někde cítit doma jen proto, že nám dáte stejné jméno, jaké měly minulé včely. Doma budeme jen tam, kde před námi létaly naše praprababičky.

Náš Honza se proto snaží být trpělivý. Úplně se přestal zabývat přívlastky, které lidé včelám dávají. Mnohem důležitější mu přijde vazba místních včel na svou krajinu, člověka z ní nevyjímaje. Když začínal, neměl po kom včely zdědit. Pořídil proto včely od chovatele, který měl za sebou už mnoho let hledání včel na prvním místě vitálních, životaschopných a samostatných. A až potom také med nosících, méně rojivých a střídmě bodajících. Od té doby už Honza vychází jen z toho, co má ve svých úlech. Za matky další generace vybírá ty z nás, které dokázaly zůstat zdravé i s minimem jeho pomoci, přinesly med pro sebe i pro něj a byly ochotné se rozdělit bez násilných střetů. Díky volnému páření našich dcer s trubci okolních včelařů další generace stále věrněji odrážejí místní krajinu. Začal před pár lety, ale totéž vlastně bude moci říci i až bude starý. Na přírodě je hezké to, že nikdy není hotová.



Jestli je vám naše práce blízká a chcete na ni navázat, pojďte si o nás myslet, že jsme vaše. Nabízíme vám tyhle možnosti:
  • Koupě pětirámkového oddělku v červnu (2015 VYPRODÁNO) – pět plástů s dílem vystavěným převážně na volné stavbě, se zásobami medu a pylu, se spoustou včel a mladou královnou. Oddělek Honza prodává, až když je „zralý“, tedy teprve když víčkujeme první včelí plod nakladený novou matkou. Až tehdy je totiž jistota, že se správně spářila a včelstvo se bude moci rozvíjet. Královnu Honza značí barvou, abyste ji snadno poznali a dali na ni snadněji pozor. A také, abyste věděli, jak je stará. Křídla jí nikdy nestříhá. Rámky máme Langstroth 2/3  nebo Třeboňský úl (39x27,5). Oddělek stojí 2000 korun.
  • Koupě dvoukilového smetence v červenci (2015 VYPRODÁNO) – smetenec vypadá jako včelí roj. Stejně jako v oddělku je v něm rozkladená a označená včelí královna, ale je tam víc včel a naopak žádné včelí dílo se zásobami a miminy. Výhodou je nasypatelnost do jakéhokoli úlu a absence starého včelího díla. Ta je zároveň také nevýhodou. Smetenec totiž musíte okamžitě a hodně krmit, aby si všechno do zimy postavil. Stojí taktéž 2000 korun. 


Pozor, tato edice je silně včelimitovaná.

 


úterý 21. října 2014

Zbytečně vyhazovaných 80 mega



V Praze, 19.10.2014

Vážení pánové ministři Babiši a Jurečko,



naše země dluží asi 1700[1] miliard korun. Placení úroků z tohoto dluhu nám každoročně brání v mnoha klíčových investicích, které občané od svého státu očekávají a které mohly již dávno přispívat ke konkurenceschopnosti České republiky. Vždyť jen za úroky[2], které ze státního dluhu platíme, bychom mohli každý rok postavit navíc padesát Trojských mostů[3], osm vysočanských O2 Arén[4] nebo velmi citelně rozšířit naši dálniční síť.

Z těchto důvodů věříme, že se vy, zástupci našeho státu, svým každodenním jednáním snažíte, abychom společně státní dluh zmenšovali, nebo jej alespoň dále neprohlubovali a neroztáčeli dluhovou spirálu stále rychlejším tempem.

Abychom i my včelaři přispěli ke zdaru tohoto společného úsilí, dovolujeme si vás prostřednictvím otevřeného dopisu upozornit na místo, kde podle našeho názoru nejsou efektivně využity peníze ze státního rozpočtu. Děje se tak v případě včelařské dotace 1.D, na níž stát vynakládá každoročně kolem osmdesáti milionů korun zcela zbytečně.

Vyplácení této dotace ve včelařské praxi vypadá tak, že si spolek, který je pověřen dotaci rozdělit[5], ze zmíněné sumy ukrojí „prostředky na úhradu nákladů spojených s administrací dotace[6]“ a vyplatí svým nečlenům přibližně sto padesát korun za každé chované včelstvo. Svým členům z ní dále strhne členské poplatky v plné výši a zbyde na ně zhruba o dalších padesát korun na včelstvo méně.

Oficiální zdůvodnění tohoto dění „Zabezpečení opylování zemědělských hmyzosnubných plodin[7]“ považujeme za nedostatečné. My včelaři zpravidla včelaříme proto, že máme včely rádi. Má-li někdo z nás tolik včelstev, že mu kromě radosti působí také starosti, bohatě mu to vynahrazují výnosy z prodeje medu, oddělků a dalších včelích produktů, které jsou i ve špatných letech mnohonásobně vyšší než zmíněná výše dotace 1.D.

Pokud by skutečně existoval člověk, který by držel včelstva jen proto, že každý rok dostane kolem sta korun za každé z nich, jsme přesvědčeni, že by to nutně musel být včelař dosti špatný a ukončením jeho včelaření by tak stát rozhodně více získal než ztratil.

Česko je dlouhodobě jedním z nejzavčelenějších států Evropy[8], počet včelařů i včelstev v posledních letech nadále stoupá[9] a spolu s vývojem šlechtění i zootechniky se navíc dlouhodobě zvyšuje síla průměrného včelstva a tím i jeho opylovací potenciál.

Představu úředníků Ministerstva zemědělství, že „Zásluhou tohoto dotačního programu se daří držet takový stav včelstev, který je nutný pro minimální zabezpečení opylování zemědělských hmyzosnubných plodin.[10]“ z těchto důvodů považujeme nejen za nedoložitelnou, ale především velmi vzdálenou realitě.

Podobná zdůvodnění vašich úředníků nás nutí klást otázku, zdali je opravdu náš stát tak bohatý, aby mohl sponzorovat i takto samozřejmé věci produkované mimoděk při činnosti, která je sama o sobě dobře ekonomicky udržitelná? Například majitelé lesů a sadů by mohli podle stejné logiky žádat peníze za každý strom, protože zabezpečují tvorbu kyslíku pro obyvatelstvo...

Zrušením dotace 1.D dále stát narovná dlouhodobě kritizovanou[11] situaci, v níž je jeden z mnoha spolků působících v oboru privilegován nakládat se státními penězi určenými všem včelařům a financovat ze státních peněz svůj chod. Tento relikt socialismu dle našeho názoru včelařům, včelám ani státu nic dobrého nepřináší a čtvrtstoletí od sametové revoluce je již dávno hodný vašeho důkladného přehodnocení, a to tím spíše, že se vaše vláda ve svém programovém prohlášení[12] zavázala k „Odstranění všech forem plýtvání veřejnými prostředky.“ a ubezpečila nás, že „prioritou pro tvorbu rozpočtu na rok 2015 bude zejména v hledání úspor v provozu, omezení především outsourcingu...“

Zároveň tím zamezíte spekulacím vyrojeným kolem faktu, že dotaci administrující spolek eviduje o sto třicet tisíc včelstev víc[13] než Českomoravská společnost chovatelů, jíž má každý včelař ze zákona povinnost hlásit veškerá svá včelstva.

Jsme si vědomi, že peníze ušetřené na dotaci 1.D zásadním způsobem zadluženost Česka neovlivní. Domníváme se ale, že nic jiného se nedá dělat. Nedobrá situace našich veřejných financí jistě není řešitelná jedním rozhodnutím, které by dokázalo obrátit dlouhodobě nepříznivý vývoj. Nutná bude série mnoha dílčích úsporných opatření vycházejících z celkového přehodnocení role státu ve společnosti, podobně jako se to stalo v historii moderních národních států již několikrát. Věříme, že jsme vám jedno z takových opatření právě nabídli k posouzení.


S přátelským pozdravem



Václav Smolík

Ondřej Kopička

Jan Vondrák



včelaři





[1] Státní dluh České republiky. Jeho aktuální výše dostupná třeba na http://www.verejnydluh.cz/
[2] Informace deníku E15 dostupná na http://zpravy.e15.cz/domaci/ekonomika/uroky-ze-statniho-dluhu-prisly-jen-loni-na-58-miliard-a-rostou-dal-1075770
[3] Informace stavební společnosti Metrostav dostupná na http://www.metrostav.cz/cz/aktuality/aktualni_informace/detail?id=2837
[4] Údaj z Wikipedie dostupný na http://cs.wikipedia.org/wiki/O2_Arena
[5] Ačkoli z formálního hlediska dotaci Český svaz včelařů nerozděluje jako spolek, nýbrž jako uznané chovatelské sdružení včely kraňské a včely tmavé.
[6] Oběžník Českého svazu včelařů č. 2/2013 dostupný na http://www.vcelarstvi.cz
[7] Ministerstvo zemědělství: Zásady, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotací pro rok 2014. Str. 9.
[8] Texl Petr, Vondrák Jan: Včely 2011: Co ministerstvo do zprávy nenapsalo. Moderní včelař č. 1/2012. Str. 4.
[9] Ministerstvo zemědělství: Zemědělství 2013. Str. 121.
[10] Ministerstvo zemědělství: Zemědělství 2013. Str. 25.
[11] Matela Lukáš: Ombudsman se neshoduje s MZe na dotaci 1.D. Moderní včelař 4/2014. Str. 5
[12] Programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/dulezite-dokumenty/programove-prohlaseni-vlady-cr-115911/
[13] Porovnání statistik ČSV a ČMSCH za rok 2012. Dostupné na http://www.vcelarstvi.cz/files/pdf_2013/statistikacr2012pdf.pdf a http://www.nastavky.cz/download/1D/130205-statistika2012-CMSCH-2096_2013-MZE-17211.pdf

úterý 7. října 2014

Voskování kůže

Před a po voskování

Když Honza pořizoval pohorky, nabízeli mu k nim v obchodě taky vyživující a impregnující krém ze včelího vosku. Voskem impregnovaná kůže prý totiž odolává vodě mnohem lépe, než když ji napustíte tuky běžně prodávanými na městské kožené boty.

No řekněte sami: kupovali byste ve městě růže, kdyby vám jimi doma rozkvétala celá zahrada? Honzovi se ve sklepě válí pár pěkně těžkých koláčů vosku, a tak se rozhodl si mazání na boty udělat vlastní.
Základní dilema při jeho přípravě: čím větší podíl vosku bude mazání obsahovat, tím lépe kůži impregnuje a tím hůře se do ní dostává. Vosk je tedy třeba buď něčím ředit, nebo využít teploty 40°C, která vtírání usnadní, ale zároveň nepoškodí kůži. Nebo to kombinovat.

Je spousta receptů, čím naředit vosk, aby nebyl tak tvrdý a lépe se roztíral. Ideální je prý skopový lůj, ale lze použít také lněný olej či vazelínu. Žádní skopci nikde poblíž nebyli, a tak Honza sáhl po posledně jmenované, která stojí pár korun a mají ji v každé lékárně.

Dva váhové díly vosku na jeden díl vazelíny. Ve vodní lázni rozpustit, co nejlépe zamíchat, jinak v tom budou trochu hrudky. Nechat zchladnout, dokud z toho nebude mazlavá světle žlutá pasta, a vtírat hadříkem do kůže. I přes ředění a nahřátí je to docela makačka. Hadry z levné látky nevydrží tření a dělají žmolky. Chvíli to necháte a pak přebytečný vosk za pomoci hadru, kartáče a párátka sundáte. 

Někdo předem nahřívá i kůži a dodatečně ještě vosk „zapéká“ fénem, ale to si Honza netroufl.

Je třeba počítat s tím, že navoskovaná kůže pořádně ztmavne. Nejlépe se voskuje nubuk, ale jde to i semišovi. Nejvíc v klidu jsou ovšem gumáky.

Voskovaný nubuk odpuzuje vodu
Semišové boty s voskovanou špičkou


neděle 31. srpna 2014

Brtě




























Přestože skutečný svět stojí, vypadá a padá pořád stejně, neustále se mění lidský pohled na něj. Zatímco svět planety Země se točí rovnoměrně, svět vaší mysli na cestě dějinami metá kozelce, rejdí a poskakuje, aby se nakonec postavil na hlavu.
Spojnicí mezi neklidným světem vaší mysli a poklidným světem naší planety je krajina. Má totiž paměť, do které se jako letokruhy ukládají zásahy živlů i lidských pseudosvětů. Chcete-li si sáhnout na vesmír, cítit popel pravěké sopky nebo popíjet medovinu s dávnými Germány, hlaďte stromy po kůře, kameny po ohlazených bocích. Rozhlížejte se z návrší a choďte zarostlými úvozy. Potkáte věky světa i pomíjivost mysli.

Celá řada řemesel vázaných na krajinu v posledních staletích zmizela nebo se zásadně změnila. Většinou proto, že nedokázala držet krok s pokrokem. Nejevila se krátkodobě výnosná a tedy nepůsobila dostatečně racionálně. Jedním z nich je brtnictví. To byla tisíce let trvající forma symbiózy mezi vámi lidmi a námi včelami. Z Evropy se vytratila teprve před pár sty lety a teď se (například do Ruska či Polska) pomalu vrací, podobně jako mnohá jiná ohrožená zvířata i řemesla.






Brtnictví není jedním z projevů včelařství. Jde o jiný vztah mezi člověkem a včelou.
Jako včelařství nemusí být jen držení včel v bednách, ani brtnictví nemusí být jen tesání dutin pro včelí roje ve starých stromech. Hranice obou světů je jinde a je mnohem hlubší.
Včelař tvoří shluky včelstev na „stanovištích“, která jsou snadno a rychle dosažitelná. Brtník prochází krajinou, v níž jsou včely záměrně rozptýlené. Zatímco u včelaře často dělí sousední včelstva pouhé centimetry, u brtníka kilometry.
Včelařovy včely žijí nanejvýš půl metru nad zemí, aby se snadno „obsluhovaly“. Brtník k brti šplhá několik metrů vysoko.
Zatímco včelař (z výjimkou klasických košničářů a klátistů) nám diktuje, jakým směrem jak daleko od sebe máme stavět své plásty i kdy se smíme či nesmíme rojit, v brtích stavíme libovolně a když omezený prostor přerosteme, rojíme se volně.
Má to co dělat s dějinami lidstva a jejich stopami ve vás: Zatímco včelař je zemědělec, brtník je sběrač a lovec.

Je tedy včelařství racionální a brtnictví neefektivní a zastaralé?
Biolog Thomas D. Seeley z Univerzity v Cornellu už více než třicet let zkoumá chování včel a publikoval o něm řadu pozoruhodných knih. Pozorováním divoce žijících včelstev i cílenými pokusy se snažil zjistit, jaká místa si včelí roje pro svůj život vybírají, když mají možnost volby. Zjistil, že se usazujeme nejblíže stovky či tisíce metrů od sousedních včel, abychom snížily riziko potravní konkurence a loupeží. Zjistil, že se nejraději zabydlujeme asi devět metrů nad zemí, abychom ztížily přístup predátorům. Zjistil, že nejraději hnízdíme v dutině asi čtyřikrát menší, než je průměrný včelí úl, abychom se mohly snadno a často rojit. A především zjistil, že když žijeme podle svého, jsme schopné přežít bez chemických léčiv či jiných zásahů, které dnešní včelaři považují za nezbytné při tlumení včelích nemocí a které dále snižují kvalitu našeho života i našich produktů. Proto my včely považujeme brtnictví za veskrze racionální činnost. Ne z vašeho staromilství, ne jako skanzen v přírodě. Pro nás, abychom byly i po vás.



























Když teď Ondra Kopička, Vašek Smolík a náš Honza rozvěsili do středočeských lesů brtě, udělali nám tím velkou radost. Děkujeme zvlášť Ondrovi, který sehnal duté dubové špalky a poskytl kamarádům zázemí. A Vaškovi, že ještě nestřelil svý švédský žihadlo, čímž značně usnadnil rozvoz. 











čtvrtek 21. srpna 2014

čtvrtek 31. července 2014

Maliny s levandulí


Dobrý způsob, jak se něco naučit, je opakovat to po někom, kdo už to umí. Aspoň ze začátku, než přirozeně nastoupí vlastní hravost. 
Honzovi se díky naší opylovací píli urodilo opravdu hodně malin, a tak se s jeho Alenkou rozhodli, že kromě džemu zkusí taky pasírovanou marmeládu s bylinkami. A od koho jiného by se ji mohli naučit, než od paní, která má štempl, že vaří tu nejlepší marmeládu na světě?
Je to paní Milfaitová z Novohradských hor. Naštěstí se velkodušně dělí o své recepty, protože ví, že síla je v jednoduchosti a kvalitě surovin. 
Narozdíl od ní si Alenka s Honzou nejeli pro ovoce a bylinky do Provence ani na Sicílii, ale došli si pro ně na zahrádku. K malinám natrhali meduňku, mátu i levanduli a jali se vařit a ochutnávat. K naší velké radosti postoupila do užšího slosování kromě máty taky levandule, což donutilo Honzu vysázet nový větší záhon téhle dobroty, o které pořád tak básní naše sestřenice les abeilles z jižní Francie.




Mimochodem: věděli jste, že smícháním malin s meduňkou získáte chuť rybízu? Nevěříte? Zkuste!

Stejně jako paní Milfaitová, i Alenka s Honzou použili při výrobě marmelády hned tři různé konzervanty – skleničku, cukr a teplo. Žádný další.


Želíroval to čistý ovocný pektin, takže proti džemu ještě trochu stoupl podíl ovoce na 75%. Levandule brali, kolik jim zrovna přišlo pod ruku, a malířka Alenka opásala každou sklenici decentní, jemnou, ručně malovanou etiketou. Žádné dvě nejsou stejné a každá je malým odleskem jedinečnosti své autorky.




A ani sklenice není ledasjaká. Má skleněné víčko, gumičku a šmrnc. Jako prý kdysi za vašich babiček (za našich ne, ty žily před čtyřmi lety). Za prázdné sklo sice vrací třicet korun při dalším nákupu, ale nedělají si iluze, že se ho moc vrátí zpět.
Ovocno-bylinného obsahu je 290ml, neboli 250g. Celé dohromady to stojí 150 korun a je to nejen velká dobrota, ale také pohled blažící dárek v hodnotném balení.

Honza už mezitím začíná sklízet první ostružiny. Máte tip na bylinku, která by se k nim hodila? Sem s ním!

čtvrtek 24. července 2014

Nová včelnice v dubohabřině

 Líbí se vám místo, na kterém pracujete? Nám to naše docela ano. Ačkoli na náš vkus je tu trochu hodně domů, silnic a aut. Když o tom mluví Honza, vykládá cosi o negativních vlivech pražské suburbanizace. Tomu sice moc nerozumíme, ale říkáme si, že jsme tu asi tím spíš důležité, abychom těžce zkoušené krajině pomáhaly.
Bydlíváme většinou na koncích polních cest na krajích lesů. Téměř pravidelně tu na takových místech bývají rumiště, kam se naváží vaše nepotřebná suť a hlína. Děláte nám tím velkou radost, protože na nově vzniklém povrchu se daří spoustě květin, které by jinde v trávě o své místo pod sluncem bojovaly marně. I díky stavebnímu ruchu v pražské suburbii nám tu tak třeba teď kvete bělotrn, zlatobýl, třezalka, vrbovka, ostropestřec a bodláčí. Honza pak povídá cosi o důležitosti disturbance terénu, ale vážně si myslíme, že by se s těmi cizími termity měl jít bodnout. 



Jsme na různých místech několik kilometrů od sebe vzdálených, ale vlastně všechny ve stejné stráni, kterou končí vyvýšené severní záPraží a začíná úrodné Polabí. Letos v květnu se našim královnám narodilo přes dvacet nových dcer, které Honza vzal a odvezl kamsi dál. Teď už jejich nová včelstva zesílila tak, že nám zpátky vyslala pár poslů s fotkami a dobrými zprávami. Bydlí přímo uprostřed krásného dubohabrového lesa. Mladé stromy nad nimi jim nyní příjemně stíní a až na podzim opadají listy, budou sluneční paprsky až do jara hřát. Vedle je lesní školka. Kvete to v ní úplně jako v našich rumištích. A za ní veelikááánský akátový háj s hustým podrostem ostružin, za ním snad staleté třešně a pod nimi hlohy. A ještě dál dlouhé lány polí s řepkou, hořčicí, svazenkou. Naše holky prý ani nevědí, jak to všechno zvládnou spást. Ale jistě to dokáží, vždyť jsou po nás.




Jak už jsme zmínily, nemáme rády auta. Smrdí a bručí, takže nám připomínají medvědy. Proto jsme rády, že k nám Honza skoro vždycky jezdí na kole (ačkoli i on po tom někdy nesmrdí a nebručí o mnoho méně). Nové včely v prvním roce života dorůstají do síly nutné k přezimování až na poslední chvíli, a tak je Honza musí dokrmovat cukerným roztokem. Mohl by hodit do auta dva barely, pohodlně je i sebe přivézt, vylít nám je sem a za hodinku mít hotovo, ale místo toho přelévá krmení z barelů do menších kanystrů a vozí ho do lesa kolmo po deseti litrech. Musí jet čtyřikrát, aby uvezl množství, z něhož se dostane na všechny. Najezdí kolem osmdesáti kilometrů. Cestou do lesa funí s těžkým nákladem, cestou zpátky se kochá dramatickým nebem vzletných letních dní. A nechal se slyšet, že už pak ani večer nemusí jít běhat do lesa. Pump tires not gas.


pátek 11. července 2014

Včelařská učnice Ivana


 Jak tak mezi vámi lidmi lítáme, všímáme si, že často nadáváte, kam ten svět spěje. Přitom svět jste vy. A mění se jenom, když se měníte vy. Nejen sami v sobě, ale taky navzájem. Třeba taková Ivana. Už roky pracuje v klimatizovaném skleněném mrakodrapu, kde mají turnikety, superrychlé výtahy, kavárnu s kulečníkem i lehátky. Žihadlo byste tam nedostali ani za padesát let a nikdo tam nemá ruce zapatlané od propolisu a na žádném parapetu se tam nesuší troud do dýmáku.
Přesto, nebo právě proto, zjara Honzu požádala, zda by jí nevzal za včelařskou učnici. Je od Olomouce, takže Honzu občas z legrace oslovuje [Honóšu], ale jinak je fajn.

Tři měsíce pak týden co týden prchávala z mrakodrapu, nosila panu učiteli skvělé svačiny, dárky ze zahrádky i milý úsměv a dostávala za to žihadla, výtky, že málo studuje, a tu a tam i nové informace kterak správně rozdělat dýmák, jak nám vlézt do úlu co nejšetrněji pro nás i ni, kdy a jak přidávat do úlu nové bedny a kdy a jak je zase brát, jak poznat a zabít roztoče, jak nás mít v úlech a ne na stromech, jak dostat med z plástů do sklenic, mateří kašičku z matečníku do mrazáku, propolis z rámků do kýble a pyl z plástů rovnou do pusy, ...
Prožila s námi ten zázračný měsíc, během něhož se dvoumilimetrová larvička mění ve statnou včelí královnu a rodí se nové včelstvo.


Na začátku chtěla po Honzovi, aby ji naučil správně včelařit. A snad postupně přicházela na to, že žádný recept na správné včelaření neexistuje. Tak jako neexistuje recept na měnění světa k lepšímu. Že to máme každý jinak a že nezbývá než hledat, zkoušet a objevovat.


 Teď nadešel čas, aby Ivana dál pokračovala „na svém“. Založila si proto vlastní včelnici a vybavila ji úly s Hon... pardon, Ivaninými včelami. Dnes s nimi byla první den sama a už nám hlásí, jak prý pěkně bodají a vůbec se mají čile k světu. Máme z ní radost a jsme na ni s Honóšem hrdí.






sobota 28. června 2014

Malinový džem




Možná máte taky něco hezkého po babičce. Honza po té své má kus zahrádky s malinovou plantáží a také recept, jak z nich dělat ten nejlepší malinový džem.

Za vším ale vždycky hledej včelu. Když se malinová plantáž v květnu zabělá drobnými kvítky, celá se rozhučí. My ji totiž zrovna zuřivě opylujeme a samy se přitom nahlas nacpáváme.

Měsíc nato se začnou první plody naší práce červenat a to zas začíná nacpávací práce Honzovi a různým jiným narychlo zlanařeným nevolníkům, kteří co dva dny hrbí hřbety a trpělivě dlouhé hodiny snášejí rány bičem a ovoce do košíků.




Když to všechno snesou, vaří. Je vyhlášen přísný zákaz pasírování a přidává se co nejméně cukru. Výsledkem je džem se sedmdesáti tří procentním podílem malin.

Náš malinový džem má své hlasité odpůrce i zastánce. Prvým vadí malinové pecičky mezi zuby a stěžují si, že není dost sladký. Druzí si libují v autentickém, ničím nezkresleném aroma domácího ovoce dostupném kdykoli v průběhu roku.






























Nejste-li si jistí, do které skupiny se zařadíte, stavte se ochutnat. Čerstvého džemu právě máme skladem pár desítek půlkilovek od medu a prodáváme je po stovce. Doporučujeme příliš neváhat, protože řady zmiňovaných zastánců se (narozdíl od rozlohy malinové plantáže) stále rozšiřují.