Nová včelnice v dubohabřině

 Líbí se vám místo, na kterém pracujete? Nám to naše docela ano. Ačkoli na náš vkus je tu trochu hodně domů, silnic a aut. Když o tom mluví Honza, vykládá cosi o negativních vlivech pražské suburbanizace. Tomu sice moc nerozumíme, ale říkáme si, že jsme tu asi tím spíš důležité, abychom těžce zkoušené krajině pomáhaly.

Bydlíváme většinou na koncích polních cest na krajích lesů. Téměř pravidelně tu na takových místech bývají rumiště, kam se naváží vaše nepotřebná suť a hlína. Děláte nám tím velkou radost, protože na nově vzniklém povrchu se daří spoustě květin, které by jinde v trávě o své místo pod sluncem bojovaly marně. I díky stavebnímu ruchu v pražské suburbii nám tu tak třeba teď kvete bělotrn, zlatobýl, třezalka, vrbovka, ostropestřec a bodláčí. Honza pak povídá cosi o důležitosti disturbance terénu, ale vážně si myslíme, že by se s těmi cizími termity měl jít bodnout. 

Jsme na různých místech několik kilometrů od sebe vzdálených, ale vlastně všechny ve stejné stráni, kterou končí vyvýšené severní záPraží a začíná úrodné Polabí. Letos v květnu se našim královnám narodilo přes dvacet nových dcer, které Honza vzal a odvezl kamsi dál. Teď už jejich nová včelstva zesílila tak, že nám zpátky vyslala pár poslů s fotkami a dobrými zprávami. Bydlí přímo uprostřed krásného dubohabrového lesa. Mladé stromy nad nimi jim nyní příjemně stíní a až na podzim opadají listy, budou sluneční paprsky až do jara hřát. Vedle je lesní školka. Kvete to v ní úplně jako v našich rumištích. A za ní veelikááánský akátový háj s hustým podrostem ostružin, za ním snad staleté třešně a pod nimi hlohy. A ještě dál dlouhé lány polí s řepkou, hořčicí, svazenkou. Naše holky prý ani nevědí, jak to všechno zvládnou spást. Ale jistě to dokáží, vždyť jsou po nás.

Jak už jsme zmínily, nemáme rády auta. Smrdí a bručí, takže nám připomínají medvědy. Proto jsme rády, že k nám Honza skoro vždycky jezdí na kole (ačkoli i on po tom někdy nesmrdí a nebručí o mnoho méně). Nové včely v prvním roce života dorůstají do síly nutné k přezimování až na poslední chvíli, a tak je Honza musí dokrmovat cukerným roztokem. Mohl by hodit do auta dva barely, pohodlně je i sebe přivézt, vylít nám je sem a za hodinku mít hotovo, ale místo toho přelévá krmení z barelů do menších kanystrů a vozí ho do lesa kolmo po deseti litrech. Musí jet čtyřikrát, aby uvezl množství, z něhož se dostane na všechny. Najezdí kolem osmdesáti kilometrů. Cestou do lesa funí s těžkým nákladem, cestou zpátky se kochá dramatickým nebem vzletných letních dní. A nechal se slyšet, že už pak ani večer nemusí jít běhat do lesa. Pump tires not gas.