středa 11. června 2014

Med a zimování na něm

Někdo prý rozhlašuje, že „med je sladký kousek slunce na vašem stole“. Když jsme se to doslechly, úl nám pak dlouhé hodiny bzučel smíchy.


Předpokládáme, že jste si náš blog nezvolili proto, abychom vám i my lhaly. Med není žádný kousek slunce. Med je pořádný kus včelí dřiny. Je to lítání od rána do večera, vycucávání květů, dojení mšic. Mnohonásobné polykání a vyvrhování a předávání ze včely do včely a do plástu. Je to zahušťování a zrání a pak vystřílená žihadla při příchodu včelaře a marné snaze zabránit jedné z největších krádeží v dějinách včelstva, po které jsou vám vyprávěny pohádky o sladkém kousku slunce.

Když to shrneme, občas máme z některých vyjádření Medvídka Pú a lecjakých lidí pocit, že si myslíte, že med my včely děláme jedině proto, abyste ho vy mohli sníst. Jestli jste si to taky mysleli, tak už si to prosím nemyslete.
Víte, čím to je, že na květech sice najdete velkou spoustu různé hmyzí havěti, ale med z těch květů pak jenom u nás? Snad proto, že se jmenujeme medonosné? Nomen omen?

Zatímco vosí či čmeláčí dělnice na podzim umřou a přežijí jen královny porůznu zahrabané v zemi, my vyženeme jenom trubce a pak se slezeme do hustého chumáče, v jehož středu zahříváme královnu a většinu zimy taky nová mimina. A abychom to uhřály a ukrmily, tak si potřebujeme medit v tom, co jsme si během roku utrhávaly od kusadel a šetřily na hroší časy. Potíž je v tom, že většina včel ve střední Evropě si v zimě nemedí, nýbrž cukří. Že ten sladký kousek slunce končí na vašem stole a my místo něj fasujeme fádní cukr s vodou.
Nejspíš dobře víte, proč jíte raději med než cukr. Slyšeli jste o tom, že med má antibakteriální i antioxidační účinky a že blahodárně působí na nervovou, oběhovou, trávicí či dýchací soustavu. A dovedete si představit, že všechny tyhle věci platí pro nás včely dvojnásob, když si přece med „šijeme na míru“.

Věděli jste ale, že věnec medu v plástech nad námi nás celý rok pomáhá izolovat před výkyvy venkovních teplot a udržovat stálé klima příznivé pro náš rozvoj? Že včely po sebrání medu často hladovějí, než přijde další snůška nebo krmení cukrem? Že je z toho stres, který brání plynulému vývoji včelí populace? Že prudké nakrmení obrovským množstvím cukru v pozdním létě nás mate a vede k abnormálně vysokému počtu vychovávaných nových včel, na jejichž vývojových stadiích se množí téměř všechny známé včelí nemoci?
Že nedostatečná škála živin v cukru snižuje naši vitalitu a přirozenou obranyschopnost proti nemocem a nutí včelaře aplikovat „tvrdé“ chemické látky, jejichž zbytky zůstávají ve vosku a medu?

Kdyby byl med jenom kouskem nějakého vzdáleného a nekonečně velkého slunce, nemělo by to žádnou chybu a nebylo by třeba nic řešit. Protože je ale med i naší potravou, která je originální, nenapodobitelná a tudíž i nenahraditelná, je třeba se domluvit, jak si ho férově rozdělíme.
Kdykoli k nám Honza přijde pro med, odpočítá nejdřív včelstvu na míru patnáct až dvacet kilo, které nám bohatě stačí na zimu. Každé „produkční“ včelstvo tak zimuje na svém vlastním medu, který si připravilo podle vlastní chuti (A věřte nám, jsou v nich rozdíly!). Teprve když nějaký med přebývá, bere si ho Honza pro sebe a pro vás.
Cukr používá jen k dokrmování včelstev v prvním roce života, v němž se teprve rozkoukáváme a těch potřebných patnáct kilo většinou ještě nedokážeme donést. 

Co z toho všeho? Po zimování na medu máme v úle méně zárodků nemocí a ještě jsme připravené jim lépe čelit. Naše dělnice nejsou opotřebované stresem z hladu, pozdním krmením či bojem s parazity a viry, takže potřebují méně chemických a zootechnických zásahů včelaře. To všechno se projevuje nejen na kvalitě našeho života, ale také našich produktů.
Zimování na medu není projev úzkostlivé péče o rozmazlené včelí miláčky. Je to naopak vedení včel k mnohdy stále rychleji ztrácené samostatnosti.




Žádné komentáře:

Okomentovat