Někdo prý rozhlašuje, že „med je sladký kousek slunce na
vašem stole“. Když jsme se to doslechly, úl nám pak dlouhé hodiny bzučel
smíchy.
Předpokládáme, že jste si náš blog nezvolili proto, abychom
vám i my lhaly. Med není žádný kousek slunce. Med je pořádný kus včelí dřiny.
Je to lítání od rána do večera, vycucávání květů, dojení mšic. Mnohonásobné
polykání a vyvrhování a předávání ze včely do včely a do plástu. Je to
zahušťování a zrání a pak vystřílená žihadla při příchodu včelaře a marné snaze
zabránit jedné z největších krádeží v dějinách včelstva, po které
jsou vám vyprávěny pohádky o sladkém kousku slunce.
Když to shrneme, občas máme z některých vyjádření
Medvídka Pú a lecjakých lidí pocit, že si myslíte, že med my včely děláme
jedině proto, abyste ho vy mohli sníst. Jestli jste si to taky mysleli, tak už
si to prosím nemyslete.
Víte, čím to je, že na květech sice najdete velkou spoustu
různé hmyzí havěti, ale med z těch květů pak jenom u nás? Snad proto, že
se jmenujeme medonosné? Nomen omen?
Zatímco vosí či čmeláčí dělnice na podzim umřou a přežijí
jen královny porůznu zahrabané v zemi, my vyženeme jenom trubce a pak se
slezeme do hustého chumáče, v jehož středu zahříváme královnu a většinu
zimy taky nová mimina. A abychom to uhřály a ukrmily, tak si potřebujeme medit
v tom, co jsme si během roku utrhávaly od kusadel a šetřily na hroší časy.
Potíž je v tom, že většina včel ve střední Evropě si v zimě nemedí,
nýbrž cukří. Že ten sladký kousek slunce končí na vašem stole a my místo něj
fasujeme fádní cukr s vodou.
Nejspíš dobře víte, proč jíte raději med než cukr. Slyšeli
jste o tom, že med má antibakteriální i antioxidační účinky a že blahodárně
působí na nervovou, oběhovou, trávicí či dýchací soustavu. A
dovedete si představit, že všechny tyhle věci platí pro nás včely dvojnásob, když
si přece med „šijeme na míru“.
Věděli jste ale, že věnec medu v plástech nad námi nás
celý rok pomáhá izolovat před výkyvy venkovních teplot a udržovat stálé klima
příznivé pro náš rozvoj? Že včely po sebrání medu často hladovějí, než přijde
další snůška nebo krmení cukrem? Že je z toho stres, který brání plynulému vývoji včelí populace? Že prudké nakrmení obrovským množstvím cukru
v pozdním létě nás mate a vede k abnormálně vysokému počtu
vychovávaných nových včel, na jejichž vývojových stadiích se množí téměř
všechny známé včelí nemoci?
Že nedostatečná škála živin v cukru snižuje naši
vitalitu a přirozenou obranyschopnost proti nemocem a nutí včelaře aplikovat
„tvrdé“ chemické látky, jejichž zbytky zůstávají ve vosku a medu?
Kdyby byl med jenom kouskem nějakého vzdáleného a nekonečně
velkého slunce, nemělo by to žádnou chybu a nebylo by třeba nic řešit. Protože
je ale med i naší potravou, která je originální, nenapodobitelná a tudíž i
nenahraditelná, je třeba se domluvit, jak si ho férově rozdělíme.
Kdykoli k nám Honza přijde pro med, odpočítá nejdřív
včelstvu na míru patnáct až dvacet kilo, které nám bohatě stačí na zimu. Každé
„produkční“ včelstvo tak zimuje na svém vlastním medu, který si připravilo
podle vlastní chuti (A věřte nám, jsou v nich rozdíly!). Teprve když
nějaký med přebývá, bere si ho Honza pro sebe a pro vás.
Cukr používá jen k dokrmování včelstev v prvním
roce života, v němž se teprve rozkoukáváme a těch potřebných patnáct kilo většinou
ještě nedokážeme donést.
Co z toho všeho? Po zimování na medu máme v úle
méně zárodků nemocí a ještě jsme připravené jim lépe čelit. Naše dělnice nejsou
opotřebované stresem z hladu, pozdním krmením či bojem s parazity a
viry, takže potřebují méně chemických a zootechnických zásahů včelaře. To
všechno se projevuje nejen na kvalitě našeho života, ale také našich produktů.
Zimování na medu není projev úzkostlivé péče o rozmazlené
včelí miláčky. Je to naopak vedení včel k mnohdy stále rychleji ztrácené
samostatnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat