čtvrtek 31. července 2014

Maliny s levandulí


Dobrý způsob, jak se něco naučit, je opakovat to po někom, kdo už to umí. Aspoň ze začátku, než přirozeně nastoupí vlastní hravost. 
Honzovi se díky naší opylovací píli urodilo opravdu hodně malin, a tak se s jeho Alenkou rozhodli, že kromě džemu zkusí taky pasírovanou marmeládu s bylinkami. A od koho jiného by se ji mohli naučit, než od paní, která má štempl, že vaří tu nejlepší marmeládu na světě?
Je to paní Milfaitová z Novohradských hor. Naštěstí se velkodušně dělí o své recepty, protože ví, že síla je v jednoduchosti a kvalitě surovin. 
Narozdíl od ní si Alenka s Honzou nejeli pro ovoce a bylinky do Provence ani na Sicílii, ale došli si pro ně na zahrádku. K malinám natrhali meduňku, mátu i levanduli a jali se vařit a ochutnávat. K naší velké radosti postoupila do užšího slosování kromě máty taky levandule, což donutilo Honzu vysázet nový větší záhon téhle dobroty, o které pořád tak básní naše sestřenice les abeilles z jižní Francie.




Mimochodem: věděli jste, že smícháním malin s meduňkou získáte chuť rybízu? Nevěříte? Zkuste!

Stejně jako paní Milfaitová, i Alenka s Honzou použili při výrobě marmelády hned tři různé konzervanty – skleničku, cukr a teplo. Žádný další.


Želíroval to čistý ovocný pektin, takže proti džemu ještě trochu stoupl podíl ovoce na 75%. Levandule brali, kolik jim zrovna přišlo pod ruku, a malířka Alenka opásala každou sklenici decentní, jemnou, ručně malovanou etiketou. Žádné dvě nejsou stejné a každá je malým odleskem jedinečnosti své autorky.




A ani sklenice není ledasjaká. Má skleněné víčko, gumičku a šmrnc. Jako prý kdysi za vašich babiček (za našich ne, ty žily před čtyřmi lety). Za prázdné sklo sice vrací třicet korun při dalším nákupu, ale nedělají si iluze, že se ho moc vrátí zpět.
Ovocno-bylinného obsahu je 290ml, neboli 250g. Celé dohromady to stojí 150 korun a je to nejen velká dobrota, ale také pohled blažící dárek v hodnotném balení.

Honza už mezitím začíná sklízet první ostružiny. Máte tip na bylinku, která by se k nim hodila? Sem s ním!

čtvrtek 24. července 2014

Nová včelnice v dubohabřině

 Líbí se vám místo, na kterém pracujete? Nám to naše docela ano. Ačkoli na náš vkus je tu trochu hodně domů, silnic a aut. Když o tom mluví Honza, vykládá cosi o negativních vlivech pražské suburbanizace. Tomu sice moc nerozumíme, ale říkáme si, že jsme tu asi tím spíš důležité, abychom těžce zkoušené krajině pomáhaly.
Bydlíváme většinou na koncích polních cest na krajích lesů. Téměř pravidelně tu na takových místech bývají rumiště, kam se naváží vaše nepotřebná suť a hlína. Děláte nám tím velkou radost, protože na nově vzniklém povrchu se daří spoustě květin, které by jinde v trávě o své místo pod sluncem bojovaly marně. I díky stavebnímu ruchu v pražské suburbii nám tu tak třeba teď kvete bělotrn, zlatobýl, třezalka, vrbovka, ostropestřec a bodláčí. Honza pak povídá cosi o důležitosti disturbance terénu, ale vážně si myslíme, že by se s těmi cizími termity měl jít bodnout. 



Jsme na různých místech několik kilometrů od sebe vzdálených, ale vlastně všechny ve stejné stráni, kterou končí vyvýšené severní záPraží a začíná úrodné Polabí. Letos v květnu se našim královnám narodilo přes dvacet nových dcer, které Honza vzal a odvezl kamsi dál. Teď už jejich nová včelstva zesílila tak, že nám zpátky vyslala pár poslů s fotkami a dobrými zprávami. Bydlí přímo uprostřed krásného dubohabrového lesa. Mladé stromy nad nimi jim nyní příjemně stíní a až na podzim opadají listy, budou sluneční paprsky až do jara hřát. Vedle je lesní školka. Kvete to v ní úplně jako v našich rumištích. A za ní veelikááánský akátový háj s hustým podrostem ostružin, za ním snad staleté třešně a pod nimi hlohy. A ještě dál dlouhé lány polí s řepkou, hořčicí, svazenkou. Naše holky prý ani nevědí, jak to všechno zvládnou spást. Ale jistě to dokáží, vždyť jsou po nás.




Jak už jsme zmínily, nemáme rády auta. Smrdí a bručí, takže nám připomínají medvědy. Proto jsme rády, že k nám Honza skoro vždycky jezdí na kole (ačkoli i on po tom někdy nesmrdí a nebručí o mnoho méně). Nové včely v prvním roce života dorůstají do síly nutné k přezimování až na poslední chvíli, a tak je Honza musí dokrmovat cukerným roztokem. Mohl by hodit do auta dva barely, pohodlně je i sebe přivézt, vylít nám je sem a za hodinku mít hotovo, ale místo toho přelévá krmení z barelů do menších kanystrů a vozí ho do lesa kolmo po deseti litrech. Musí jet čtyřikrát, aby uvezl množství, z něhož se dostane na všechny. Najezdí kolem osmdesáti kilometrů. Cestou do lesa funí s těžkým nákladem, cestou zpátky se kochá dramatickým nebem vzletných letních dní. A nechal se slyšet, že už pak ani večer nemusí jít běhat do lesa. Pump tires not gas.


pátek 11. července 2014

Včelařská učnice Ivana


 Jak tak mezi vámi lidmi lítáme, všímáme si, že často nadáváte, kam ten svět spěje. Přitom svět jste vy. A mění se jenom, když se měníte vy. Nejen sami v sobě, ale taky navzájem. Třeba taková Ivana. Už roky pracuje v klimatizovaném skleněném mrakodrapu, kde mají turnikety, superrychlé výtahy, kavárnu s kulečníkem i lehátky. Žihadlo byste tam nedostali ani za padesát let a nikdo tam nemá ruce zapatlané od propolisu a na žádném parapetu se tam nesuší troud do dýmáku.
Přesto, nebo právě proto, zjara Honzu požádala, zda by jí nevzal za včelařskou učnici. Je od Olomouce, takže Honzu občas z legrace oslovuje [Honóšu], ale jinak je fajn.

Tři měsíce pak týden co týden prchávala z mrakodrapu, nosila panu učiteli skvělé svačiny, dárky ze zahrádky i milý úsměv a dostávala za to žihadla, výtky, že málo studuje, a tu a tam i nové informace kterak správně rozdělat dýmák, jak nám vlézt do úlu co nejšetrněji pro nás i ni, kdy a jak přidávat do úlu nové bedny a kdy a jak je zase brát, jak poznat a zabít roztoče, jak nás mít v úlech a ne na stromech, jak dostat med z plástů do sklenic, mateří kašičku z matečníku do mrazáku, propolis z rámků do kýble a pyl z plástů rovnou do pusy, ...
Prožila s námi ten zázračný měsíc, během něhož se dvoumilimetrová larvička mění ve statnou včelí královnu a rodí se nové včelstvo.


Na začátku chtěla po Honzovi, aby ji naučil správně včelařit. A snad postupně přicházela na to, že žádný recept na správné včelaření neexistuje. Tak jako neexistuje recept na měnění světa k lepšímu. Že to máme každý jinak a že nezbývá než hledat, zkoušet a objevovat.


 Teď nadešel čas, aby Ivana dál pokračovala „na svém“. Založila si proto vlastní včelnici a vybavila ji úly s Hon... pardon, Ivaninými včelami. Dnes s nimi byla první den sama a už nám hlásí, jak prý pěkně bodají a vůbec se mají čile k světu. Máme z ní radost a jsme na ni s Honóšem hrdí.






sobota 28. června 2014

Malinový džem




Možná máte taky něco hezkého po babičce. Honza po té své má kus zahrádky s malinovou plantáží a také recept, jak z nich dělat ten nejlepší malinový džem.

Za vším ale vždycky hledej včelu. Když se malinová plantáž v květnu zabělá drobnými kvítky, celá se rozhučí. My ji totiž zrovna zuřivě opylujeme a samy se přitom nahlas nacpáváme.

Měsíc nato se začnou první plody naší práce červenat a to zas začíná nacpávací práce Honzovi a různým jiným narychlo zlanařeným nevolníkům, kteří co dva dny hrbí hřbety a trpělivě dlouhé hodiny snášejí rány bičem a ovoce do košíků.




Když to všechno snesou, vaří. Je vyhlášen přísný zákaz pasírování a přidává se co nejméně cukru. Výsledkem je džem se sedmdesáti tří procentním podílem malin.

Náš malinový džem má své hlasité odpůrce i zastánce. Prvým vadí malinové pecičky mezi zuby a stěžují si, že není dost sladký. Druzí si libují v autentickém, ničím nezkresleném aroma domácího ovoce dostupném kdykoli v průběhu roku.






























Nejste-li si jistí, do které skupiny se zařadíte, stavte se ochutnat. Čerstvého džemu právě máme skladem pár desítek půlkilovek od medu a prodáváme je po stovce. Doporučujeme příliš neváhat, protože řady zmiňovaných zastánců se (narozdíl od rozlohy malinové plantáže) stále rozšiřují.

pondělí 16. června 2014

Jak vyrábět úly v garáži?






Co Honza chtěl ?
80 nástavků Langstroth 2/3

Co už měl ?
garáž, kde může udělat bordel
auto, které uveze osmdesát dvoumetrových prken
vrtačku na vrtání a šroubování, bity, vrtáky
gumovou palici, pilníky, úhelník a jiné drobné nářadí na sesazování nástavků
něco vrutů
lepidlo D3+D4
kamaráda, který má formátovací pilu

Co dokoupil ?
smrková prkna 2m x 167 mm x 25 mm, uměle sušená na 15% vlhkost, 80 ks 6500,-
středně drahou horní frézku 4600,-
frézy o průměrech 6 a 20 mm do horní frézky 730,-
malý stolek na upnutí otočené horní frézky 1265,-
slivovici pro kamaráda s formátovací pilou 270,-
naftu na transport prken z pily k formátovací pile a do garáže 100,-
něco vrutů 640,-

Vyplatilo se to?
Kdyby osmdesát nástavků kupoval u tuzemských výrobců, stály by od 15 840,- (nesesazené přířezy bez vrutů a lepidla) do 25 200,- (sesazené čepované, nábytková kvalita).
Investice do vybavení se tak zaplatila již v prvním roce.

Proč nepočítá práci?
Protože to byla radost.

Na co si dát pozor?

Na každé pile mají prý na začátku 4m dlouhé prkno, které se krátí dle požadavků klienta. U některých rámkových měr se tak může vyplatit místo dvoumetrových prken mít například půlku 190 a půlku 210 cm kvůli menšímu odpadu. U perodrážkového Langstrotha to bohužel nepomůže.

Při frézování mít u sebe odpadní prkna a po sebemenším přenastavení dorazu nejdřív testovat parametry drážky na nich. Je k vzteku, když si zničíte „ostrý“ kus a zbydou vám kvůli němu tři přířezy na příští rok.

Jako poslední frézovat pera, vyžadují už jistý kumšt. Udělat je radši o půl milimetru větší než menší. Pokud sem tam některé přeroste, dá se snadno doladit rašplí při sesazování. S malým neuděláte nic.

Na doutnající piliny. S upnutou širší frézou zbytečně netočit horní frézku na plný výkon, ale spíš tak na půlku. Jde to stejně rychle a míň se to pálí.

Na prsty. Když v návodu píšou, že se smí frézovat jenom jedním směrem, fakt nekecaj!

Čím víc nástavků děláte, tím úzkostlivěji si hlídejte, aby byly přířezy jeden jako druhý. Nejenom že tím zvýšíte kvalitu, ale paradoxně tím i ušetříte čas, protože každé atypické prkno neskutečně zdržuje každý úkon „pásové“ výroby, nutí ladit šablony a přenastavovat stroje.









středa 11. června 2014

Med a zimování na něm

Někdo prý rozhlašuje, že „med je sladký kousek slunce na vašem stole“. Když jsme se to doslechly, úl nám pak dlouhé hodiny bzučel smíchy.


Předpokládáme, že jste si náš blog nezvolili proto, abychom vám i my lhaly. Med není žádný kousek slunce. Med je pořádný kus včelí dřiny. Je to lítání od rána do večera, vycucávání květů, dojení mšic. Mnohonásobné polykání a vyvrhování a předávání ze včely do včely a do plástu. Je to zahušťování a zrání a pak vystřílená žihadla při příchodu včelaře a marné snaze zabránit jedné z největších krádeží v dějinách včelstva, po které jsou vám vyprávěny pohádky o sladkém kousku slunce.

Když to shrneme, občas máme z některých vyjádření Medvídka Pú a lecjakých lidí pocit, že si myslíte, že med my včely děláme jedině proto, abyste ho vy mohli sníst. Jestli jste si to taky mysleli, tak už si to prosím nemyslete.
Víte, čím to je, že na květech sice najdete velkou spoustu různé hmyzí havěti, ale med z těch květů pak jenom u nás? Snad proto, že se jmenujeme medonosné? Nomen omen?

Zatímco vosí či čmeláčí dělnice na podzim umřou a přežijí jen královny porůznu zahrabané v zemi, my vyženeme jenom trubce a pak se slezeme do hustého chumáče, v jehož středu zahříváme královnu a většinu zimy taky nová mimina. A abychom to uhřály a ukrmily, tak si potřebujeme medit v tom, co jsme si během roku utrhávaly od kusadel a šetřily na hroší časy. Potíž je v tom, že většina včel ve střední Evropě si v zimě nemedí, nýbrž cukří. Že ten sladký kousek slunce končí na vašem stole a my místo něj fasujeme fádní cukr s vodou.
Nejspíš dobře víte, proč jíte raději med než cukr. Slyšeli jste o tom, že med má antibakteriální i antioxidační účinky a že blahodárně působí na nervovou, oběhovou, trávicí či dýchací soustavu. A dovedete si představit, že všechny tyhle věci platí pro nás včely dvojnásob, když si přece med „šijeme na míru“.

Věděli jste ale, že věnec medu v plástech nad námi nás celý rok pomáhá izolovat před výkyvy venkovních teplot a udržovat stálé klima příznivé pro náš rozvoj? Že včely po sebrání medu často hladovějí, než přijde další snůška nebo krmení cukrem? Že je z toho stres, který brání plynulému vývoji včelí populace? Že prudké nakrmení obrovským množstvím cukru v pozdním létě nás mate a vede k abnormálně vysokému počtu vychovávaných nových včel, na jejichž vývojových stadiích se množí téměř všechny známé včelí nemoci?
Že nedostatečná škála živin v cukru snižuje naši vitalitu a přirozenou obranyschopnost proti nemocem a nutí včelaře aplikovat „tvrdé“ chemické látky, jejichž zbytky zůstávají ve vosku a medu?

Kdyby byl med jenom kouskem nějakého vzdáleného a nekonečně velkého slunce, nemělo by to žádnou chybu a nebylo by třeba nic řešit. Protože je ale med i naší potravou, která je originální, nenapodobitelná a tudíž i nenahraditelná, je třeba se domluvit, jak si ho férově rozdělíme.
Kdykoli k nám Honza přijde pro med, odpočítá nejdřív včelstvu na míru patnáct až dvacet kilo, které nám bohatě stačí na zimu. Každé „produkční“ včelstvo tak zimuje na svém vlastním medu, který si připravilo podle vlastní chuti (A věřte nám, jsou v nich rozdíly!). Teprve když nějaký med přebývá, bere si ho Honza pro sebe a pro vás.
Cukr používá jen k dokrmování včelstev v prvním roce života, v němž se teprve rozkoukáváme a těch potřebných patnáct kilo většinou ještě nedokážeme donést. 

Co z toho všeho? Po zimování na medu máme v úle méně zárodků nemocí a ještě jsme připravené jim lépe čelit. Naše dělnice nejsou opotřebované stresem z hladu, pozdním krmením či bojem s parazity a viry, takže potřebují méně chemických a zootechnických zásahů včelaře. To všechno se projevuje nejen na kvalitě našeho života, ale také našich produktů.
Zimování na medu není projev úzkostlivé péče o rozmazlené včelí miláčky. Je to naopak vedení včel k mnohdy stále rychleji ztrácené samostatnosti.