Až
si někam přinesete včely, aby tam s vámi žily, nenoste
s sebou iluzi, že tam žijí přirozeně a divoce. Budou žít
na místě, které jste jim vybrali, budou podstupovat procedury,
které jste jim určili a vzhledem ke kolektivní odpovědnosti vás
lidí za svět budou žít také s vámi zvolenými vlastnostmi
a vámi lidmi zavlečenými nemocemi.
Neříkáme
to proto, abyste se vůči nám už předem cítili provinile.
Potřebujeme jen, aby vám bylo už od začátku jasné, že jsme
v tom společně a že od vás potřebujeme víc, než jen
nedělní návštěvu, při níž se pokocháte, jak lítáme.
Nabádáme-li
vás k větší aktivitě a zájmu, pak musíme zmínit jednu
výjimku, v jejímž případě je naopak méně více. A sice
úlovou otázku, kterou je většina z vás tak zvláštně
posedlá. Máloco dokáže včelaře rozvášnit tak, jako diskuze o
tom nejsprávnějším úlu. Víra v technologický pokrok je zakořeněna tak hluboko, že opravdu věříte,
že jsou různé druhy úlů pro nás včely různě vhodné. Ve
skutečnosti je ale úl vaše věc podléhající vašim nárokům na
praktičnost a estetiku. Pro nás jsou mnohem důležitější naše
plásty a lokalita, ve které žijeme.
Přesto
se v českém včelařství vypráví jen zpola žertem míněná
teze, že každý včelař musí za svou kariéru vymyslet aspoň
jednu rámkovou míru a aspoň dva, ideálně tři nejlepší úly na
světě. K našemu překvapení se v jejím duchu chová i
současná silná nastupující generace včelařících hipstrů.
Když si ale jejich vynálezy prohlížíme, těžko se bráníme
pocitu, že nepředstavují zajímavý nový přístup ke včelám či
kvalitnější užitý design, ale jen násilnou sebeprezentaci
jejich tvůrců.
Dlouhodobě
proto nabádáme Honzu, aby se snažil na úlovou otázku odpovídat
s pokorou a místo zdánlivé originality se snažil spíše
dobrat aspoň základních dovedností truhlářského řemesla,
protože jím velmi dlouho zůstával trestuhodně nepolíbený.
Když
byl Honza tak malý, že dědovi sotva viděl na ponk, trávívali
jejich společné prázdniny v truhlárně vyráběním
hraček. Zažil v oné plantážnické době jistě i jiné
krásné věci, ale máloco ho dodnes vrací v čase a zlepšuje
mu náladu tak, jako vůně dřevěného prachu. A tak když si
pořídil včely a rozhodoval se, co dál dělat, úlařina pro něj
byla jasnou volbou.
Ze
začátku to za moc nestálo, protože děda umřel moc brzo a Honza
vyrostl jako typický panelákový Milouš. První dvě série úlů
vyrobené před šesti a pěti lety tak byly v rozích
„na tupo“ spojované z křivě uřízlých a špatně
předvrtaných palubek s rašplí pižlanými úchopovými
drážkami, dotvářené silikonem a natírané luxolem. Část z nás
v nich dodnes spokojeně bydlí a Honza si s odstupem let
pochvaluje alespoň to, že příliš nehrozí aby tyhle úly někdo
kradl.
Rašplování
stovek prken byla ale docela fuška a tak pátral a zjistil, že
existuje horní frézka. A když už jí měl, zjistil taky, že ji
lze upnout do stolku a vyrábět v rozích beden pera a drážky.
V perodrážkové fázi vydržel až do téhle zimy, kdy
zjistil, že pro horní frézku existuje i cinkovací šablona na
polokryté rybinové ozuby, vydutá fréza s ložiskem na
srážení hran a odsavač pilin, díky němuž se dá při práci i
dýchat.
Dál by se vedle propracovávání technologie rád zaměřil
hlavně na kvalitu materiálů. Už letos poznal, o
kolik dovede být vejmutovkové dřevo krásnější než smrkové a
jak dobře si rozumí s teplým lněným olejem. Jeho chaberský
kamarád a truhlářský pomocník Kolda (.cz) mu vypráví o kácení stromů v různých
fázích měsíce a my se těšíme, že třeba jednou uvidíme růst
dřevo, do kterého nás pak Honza nastěhuje. Punk is dead.
