Ach, jak nepokojná a vzpupná je včelí mysl! Byť by ochutnala
všechny květy v doletu, stejně poletí dál až tam, odkud netrefí zpátky...
Neznáme ve městě nikoho, kdo by si občas nepohrával
s představou, že se vším sekne a odstěhuje se tam, kde kokrhají kohouti,
zvoní kostelní zvony a u rybníka na návsi kvákají žáby. Rozumnější z nás
už dokázali tuhle znepokojující možnost obalit dostatečným množstvím kdyby,
jenže, vždyť a až. Říkají věty jako: „kdybych byl mladší / až budu starší“, „kdyby
to bylo jenom na mě / kdyby mi někdo pomohl“, „jenže tam není práce / jenže tam
je moc práce“ a tak podobně. Znaly jsme i jednoho člověka, který říkal, že ho
v jednom satelitním domě drží jeho hippotéka. Snažily jsme se to neznámé
slovo pochopit a šly po jeho latinské etymologii, ale pořád nám není jasné, co asi
tak může sbírka koní namítat proti stěhování na venkov?
A ti méně rozumní, jako třeba my, se myšlenkou na odchod
z města zaobírají zcela vážně a pořád dokola. Občas se skoro zdá, že
zdravý městský rozum zvítězí i v nás, když si připomínáme, kterak generace
našich předků všemi šesti nohami tvrdě pracovaly, aby nám předaly do péče
pohodlný úl na městské periferii, kde v příjemném poklidu malé zahrádky
můžeme snít své malé sny o částečné soběstačnosti nové, trvale udržitelné
včely, která spolu s manuální prací může zároveň sát nektar vší té
obohacující městské kultury a jejích jedinečných osobností, jež v sobě
naše metropole odnepaměti shromažďuje. A že celé to stereotypní dělení světa na
město a venkov je přece už dávno překonané a vyžaduje zásadní revizi, jež se
musí promítnout do veškerého našeho smýšlení i přístupu ke krajině. A mohly
bychom takhle dlouho pokračovat, však to znáte...
A když už jsme tomu všemu pomalu začínaly věřit, jednoho
docela normálního dne jsme prolétaly bloky docela normálně pravoúhlých ulic,
kterými jezdila docela normální auta a na normálních zahrádkách normální
sekačky hučely po normálních trávnících, když v tom se nám citlivější část
včelstva zničeho nic rozplakala a prosila, jestli bychom nemohli žít někde
jinde, protože tohle je hrozný.
Tváří v tvář slzám se bortí i ta nejvěrohodnější
ideologie a včela je náhle postavena před všechnu tu subjektivitu, kterou nelze
okecat bez ztráty duše. Byly jsme toho ještě plné, když jsme přiletěly domů a z vedlejší
zahrady se tklivými tóny po tisící a prvé ozvalo rádio Blaník. Tehdy v nás
náhle a neodvratně uzrálo konečné rozhodnutí. Je čas se rojit.
Asi rok jsme vysílaly pátračky, aby někde v doletu našly
vhodnou novou dutinu. Pár se jich vrátilo se zajímavými inzeráty
z Kokořínska, další šmejdily v Posázaví a na Táborsku, seznamovaly se
s místními, poznávávaly místa a po návratu nám pomáhaly upřesňovat
představy. Postupně jsme nahradily městský pohled orientovaný na příjemné
prostředí venkovským zřetelem na blízké přátele, kteří nás podrží, když to
budeme potřebovat. I proto nakonec odlétáme na Křivoklátsko.
Přicházejí chvíle pro hrubší a jednodušší část našeho včelstva.
Přicházejí chvíle pro hrubší a jednodušší část našeho včelstva.
