Letní rojení Honzových včel

Ach, jak nepokojná a vzpupná je včelí mysl! Byť by ochutnala všechny květy v doletu, stejně poletí dál až tam, odkud netrefí zpátky...

Neznáme ve městě nikoho, kdo by si občas nepohrával s představou, že se vším sekne a odstěhuje se tam, kde kokrhají kohouti, zvoní kostelní zvony a u rybníka na návsi kvákají žáby. Rozumnější z nás už dokázali tuhle znepokojující možnost obalit dostatečným množstvím kdyby, jenže, vždyť a až. Říkají věty jako: „kdybych byl mladší / až budu starší“, „kdyby to bylo jenom na mě / kdyby mi někdo pomohl“, „jenže tam není práce / jenže tam je moc práce“ a tak podobně. Znaly jsme i jednoho člověka, který říkal, že ho v jednom satelitním domě drží jeho hippotéka. Snažily jsme se to neznámé slovo pochopit a šly po jeho latinské etymologii, ale pořád nám není jasné, co asi tak může sbírka koní namítat proti stěhování na venkov?

A ti méně rozumní, jako třeba my, se myšlenkou na odchod z města zaobírají zcela vážně a pořád dokola. Občas se skoro zdá, že zdravý městský rozum zvítězí i v nás, když si připomínáme, kterak generace našich předků všemi šesti nohami tvrdě pracovaly, aby nám předaly do péče pohodlný úl na městské periferii, kde v příjemném poklidu malé zahrádky můžeme snít své malé sny o částečné soběstačnosti nové, trvale udržitelné včely, která spolu s manuální prací může zároveň sát nektar vší té obohacující městské kultury a jejích jedinečných osobností, jež v sobě naše metropole odnepaměti shromažďuje. A že celé to stereotypní dělení světa na město a venkov je přece už dávno překonané a vyžaduje zásadní revizi, jež se musí promítnout do veškerého našeho smýšlení i přístupu ke krajině. A mohly bychom takhle dlouho pokračovat, však to znáte...

A když už jsme tomu všemu pomalu začínaly věřit, jednoho docela normálního dne jsme prolétaly bloky docela normálně pravoúhlých ulic, kterými jezdila docela normální auta a na normálních zahrádkách normální sekačky hučely po normálních trávnících, když v tom se nám citlivější část včelstva zničeho nic rozplakala a prosila, jestli bychom nemohli žít někde jinde, protože tohle je hrozný.

Tváří v tvář slzám se bortí i ta nejvěrohodnější ideologie a včela je náhle postavena před všechnu tu subjektivitu, kterou nelze okecat bez ztráty duše. Byly jsme toho ještě plné, když jsme přiletěly domů a z vedlejší zahrady se tklivými tóny po tisící a prvé ozvalo rádio Blaník. Tehdy v nás náhle a neodvratně uzrálo konečné rozhodnutí. Je čas se rojit.

Asi rok jsme vysílaly pátračky, aby někde v doletu našly vhodnou novou dutinu. Pár se jich vrátilo se zajímavými inzeráty z Kokořínska, další šmejdily v Posázaví a na Táborsku, seznamovaly se s místními, poznávávaly místa a po návratu nám pomáhaly upřesňovat představy. Postupně jsme nahradily městský pohled orientovaný na příjemné prostředí venkovským zřetelem na blízké přátele, kteří nás podrží, když to budeme potřebovat. I proto nakonec odlétáme na Křivoklátsko.

Přicházejí chvíle pro hrubší a jednodušší část našeho včelstva.