úterý 8. listopadu 2016

Chcete si taky o nějakých včelách myslet, že jsou vaše?

Pak vězte, že nejsou včely jako včely. Vaši předkové nám v minulých staletích připravili velké stěhování včelích národů. Několik včelích společenství se při tom kamsi nenávratně poztrácelo, jiná byla prošlechtěna k nepoznání. Kvůli této důkladné, cílevědomé a usilovné práci teď v Česku potkáte jen včely, které donedávna žily v zahraničí, nejčastěji ve Slovinsku a v Rakousku.

My, kraňské včely z jihu, se do jara probouzíme velmi brzy, tvoříme velká včelstva, dokážeme přinést hodně medu a často zapomínáme, že vůbec máme žihadlo. Tyhle výhody pro včelaře ale nejsou zadarmo. Dílem kvůli změnám naší genetické přirozenosti, dílem kvůli proměně našeho životního prostředí ve vašem úle nepřežijeme bez vaší pomoci. Ačkoli máme image divokého zvířete, ve skutečnosti se na vás stáváme stejně závislými, jako třeba ovečky, kravky nebo akvarijní rybičky. Snad existují i výjimky, ale určitě se společně jednou z nich nestaneme dřív, než za sebou budeme mít desítky let sžívání s Vámi a Vaším prostředím.


A to se teď moc neděje. Včelaři včelám úly většinou silně přechemizovávají a nedávají nám šanci získat vlastní obranyschopnost. A včelí matky dovážejí stále častěji a ze stále větší dálky, takže nemáme šanci se adaptovat na místní podmínky. Nezačneme se někde cítit doma jen proto, že nás tam dáte. Doma budeme jen tam, kde před námi létaly naše prababičky.

V soudobém českém včelařství se tyhle otázky teprve začínají řešit a zkoušíme přemýšlet nad tím, zdali nám stále sofistikovanější postupy ještě pořád přinášejí stále více užitku, nebo už se zvrátily do neudržitelna. Spousta včelařů hledá zázračně jednoduchá a rychlá řešení. Honza to naopak zkouší těžko a dlouze. Malými krůčky posiluje naši vazbu na krajinu, schopnost přežít a být při tom užitečné.

Když začínal, neměl po kom včely zdědit. Pořídil je proto od chovatele, který měl za sebou už mnoho let hledání vitálních, životaschopných, zdravých a samostatných včel. Od té doby už Honza při chovu dalších generací vychází jen z toho, co se urodí v jeho úlech. Za matky dalších pokolení vybírá ty z nás, které dokázaly zůstat zdravé i s minimem jeho pomoci, přinesly med pro sebe i pro něj a byly ochotné se rozdělit bez násilných střetů. Díky volnému páření našich dcer s trubci okolních včelařů každá další generace stále věrněji odráží místní krajinu. Začal před pár lety, ale totéž vlastně bude moci říci i až bude starý. Na přírodě je hezké to, že nikdy není hotová.



Jestli je vám naše práce blízká a chcete na ni navázat, pojďte si o nás myslet, že jsme vaše. Můžete si nás v červnu koupit jako pětirámkový oddělek. Je to pět plástů s dílem vystavěným převážně na volné stavbě, se zásobami medu a pylu, se spoustou včel a mladou matkou. Oddělek Honza prodává, až když je „zralý“, tedy teprve když víčkujeme první dělničí plod a je jistota, že včelstvo se bude zdravě rozvíjet. Včelí matky Honza značí barvou, abyste je snadno poznali a dali na ně snadněji pozor. Křídla jim nikdy nestříhá.
Rámky máme Langstroth 2/3 (ten pasuje i do dřevěné košnice)  nebo Třeboňský úl (39x27,5). Cena jednoho oddělku je 3000 korun a zahrnuje i veterinární povolení.


Objednávku nám prosím pošlete e-mailem. Pozor, tato edice je silně včelimitovaná. 


sobota 5. listopadu 2016

Včely v čele pokroku

aneb jak se šlechtily, šlechtí a budou šlechtit včely?

(psáno pro časopis Klíč k soběstačnosti)

Včelky Buckfastky


























Když se člověk poprvé odvážil setřást včelí roje do dutých špalků a odnést si je na zahradu, aniž by to tušil, stal se nejen prvním včelařem, ale i prvním šlechtitelem včel. Při práci se včelami si totiž nemohl rychle nevšimnout, že každé včelstvo vypadá, voní, prospívá i bodá jinak. A protože lidé odjakživa upřednostňovali med před jedem, zabíjeli včelstva, která se pokoušela zabít je, a chystali nové domovy pro ta, která donesla nejvíc medu, postavila z vosku nejvíc plástů a dala nejvíc nových rojů. Tím člověk pomalu ale jistě ve včelí populaci posiloval vlastnosti, kterým dnešní včelaři říkají medný výnos, rojivost a mírnost. S nimi v zásadě vystačil od starověku až do nástupu novověku, kdy se rozhodl, že je třeba vykázat nějaký pokrok.


Lidský novověk se výrazně otiskl do krajiny. Z hlediska včel především v tom smyslu, že z ní téměř úplně zmizely staré duté stromy, které byly před začátkem symbiózy s člověkem hlavním včelím domovem. Co naopak přibylo, byla velká pole a sady poskytující krátkodobou a velmi bohatou pastvu poměrně časně zjara. To nutilo tandem člověk-včela koncentrovat velké množství včelstev na jedno místo a posouvat zenit aktivity včelstva od léta k jaru.

Včelařovo řemeslo pak zásadně proměnilo několik vynálezů, z nichž nejvýznamnější roli hrál nový druh úlu, ve kterém šlo včelí plásty rozebrat a zase složit bez jejich zničení, takže bylo možné množit včely kdykoli bez nutnosti čekat, až si vzpomenou se rojit. Objevena byla také odstředivka, která dovolila neničit a recyklovat plásty při sklizni medu. Obé společně umožnilo chovat mnohem větší, početnější včelstva a rychle se přišlo na to, že jedno velké včelstvo dokáže přinést několikanásobně víc medu než stejný počet včel rozdělený do více malých včelstev.

Důsledkem toho se rojení, které je přirozeným způsobem včelího rozmnožování i boje s nemocemi a které člověk několik tisíc let šlechtěním posiloval, stalo nežádoucím jevem oslabujícím včelstvo a zmenšujícím medovou sklizeň. Mezi včelami začaly dostávat přednost ty nerojivé, což dál snižuje jejich schopnost přežít ve volné přírodě a zvyšuje míru jejich zdomácnění.

Koncentrace mnoha včelstev na malé ploše navíc začala klást mnohem vyšší nároky na jejich odolnost vůči nemocem. Nákazy se úl od úlu šíří mnohem snáze a začalo docházet k dominovému efektu, při kterém naráz hynou stovky i tisíce včelstev. S pronikáním komerčního včelařství do odlehlejších částí světa se navíc včela medonosná nakazila novým parazitem, roztočem varroa destructor, který dříve žil na jiném druhu včely ve východní Asii. Ukázalo se, že na evropských včelách šlechtěných na velkou početnost, které jsou dnes již rozšířeny po celém civilizovaném světě, se roztoči daří mnohem lépe a vinou nerovnováhy ve vztahu parazit-hostitel dokáže jím působená varroóza cvrnknout do dominových kostek mnohem snáze, než „staré známé“ včelí nemoci.


Vznik nového řemesla

Vedle cílů šlechtění se snad ještě zásadnějším způsobem proměnily i metody jejich dosahování. Ačkoli už dávno včely vnímáme jako hospodářská zvířata, v porovnání s kravami, prasaty nebo slepicemi jsou stále poměrně specifické. Až donedávna například vůbec nebylo možné vybírat konkrétní jedince k páření, protože včelí matky za tím účelem létají, kam chtějí a páří se zhruba s desítkou jakýchkoli trubců z okruhu mnoha kilometrů. Došlo však k pokroku. Nejdřív se začaly chovné včely vozit do odlehlých horských údolí či na mořské ostrovy, což umožnilo zajistit potomstvu otce z konkrétních včelstev. Lidem, kteří se tomu věnovali, se začalo říkat šlechtitelé a podnes neustali ve své snaze vnášet řád do chaosu. Vrcholem jejich současného umění je metoda umělé inseminace, při níž je za pomoci narkózy a mikroskopu do včelí matky vpraveno sperma vybraného trubce. Kontrola nad tokem genetických informací je díky tomu opravdu velká.

Umělá inseminace ve spojení s další včelí zvláštností - že během jednoho roku se mohou narodit až tři generace včelích matek - znamená možnost velmi rychlého postupu ve šlechtění a již umožnila vznik několika umělých včelích plemen.


Co se dělo v Česku ?

Včela medonosná má desítky poddruhů evolučně přizpůsobených různým podmínkám od Britských ostrovů až po Madagaskar. Českou kotlinou před zásahem člověka létala převážně včela tmavá obývající celou severní polovinu Evropy, jen na Moravě se potkávala s populací včely kraňské žijící hlavně ve východní části Rakouska, na Slovensku, v Maďarsku a na západním Balkáně.

To se změnilo v průběhu devatenáctého století, kdy pokrokově smýšlející čeští včelaři zjistili, že jejich kolegové z dalších částí monarchie mají včely, které v porovnání s českými nosí víc medu, méně bodají, jsou silné už časně zjara a více se rojí (což tehdy ještě byla výhoda). Následovala živelná vlna dovozů, zkoušení a rozchovu kraňských včel z Rakouska a vlašských z Itálie. Ukázalo se ale, že pozitivně vnímané vlastnosti „nových“ včel převažují jen několik málo včelích generací, po nichž nekontrolovatelným křížením s místní populací vznikají hybridi, kteří jsou ještě mnohem bodavější než původní tmavá včela.

V dalších desetiletích se vzájemně tříštily snahy o návrat k původní české tmavé včele i další šíření prošlechtěných kraňských včel z Rakouska. Jazýček vah ve prospěch kraňky převážil až nacistický režim, který ji prohlásil za jedinou správnou včelu a významně se zasadil o její šíření v celé Třetí říši. Definitivně pak byla včelí populace normalizována v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byl přijat a uskutečněn program takzvaného převodného křížení, na jehož konci byla kraňská včela skutečně jedinou chovanou a povolenou včelou v Československu a geny původní české populace včely tmavé tím byly nenávratně ztraceny.

Tou dobou k nám také dorazila již zmíněná nemoc varroóza a ve včelařství nastala dodnes neskončená doba chemická. Ačkoli tento článek má pojednávat o šlechtění včel, pro tohle období je charakteristické jejich nešlechtění, respektive ztráta snahy většiny šlechtitelů o řešení nejpalčivějšího chovatelského problému své doby a zabývání se problémy podružnými. Většina šlechtitelů i jejich zákazníků setrvává ve starých myšlenkových schématech jednostranně upřednostňujících takové včely, které donesou hodně medu, nebodají, tvoří velká včelstva, staví hodně díla, nerojí se a na jaře se rychle rozvíjí. Vlastnosti jako odolnost proti nemocem, hygienické chování nebo schopnost zimovat na medu („normální“ včely dnes totiž v zimě jedí cukr) čeští šlechtitelé zohledňují stále spíše výjimečně, protože sdílejí mylnou představu, že bude jejich práci donekonečna suplovat stále méně účinná chemie.

Naším vstupem do Evropské unie zároveň padl zákaz chovat jiné než kraňské včely, čemuž opět řada pokrokově smýšlejících včelařů nedokáže odolat. Nejmódnější je v tomto ohledu uměle vyšlechtěné anglické plemeno Buckfast, které kromě nápadně krásné zlatorezavé barvy láká na staré dobré rekordní výnosy medu, nulovou rojivost a naprostou mírnost. Co je na druhé straně mince, už možná uhádnete sami – je to výrazné zhoršení vlastností u kříženců v dalších generacích a vyšší náchylnost k propuknutí varroózy. Dalším plemenem, které se dováží, je tmavá včela. Její chovatelé si od ní slibují vyšší odolnost v drsnějších klimatických podmínkách a tvrdí, že jen vrací na své místo včelu, která tu byla původně. Příliš si ale neuvědomují, že tmavé včely adaptované na podmínky Skandinávie, severního Německa nebo Švýcarska pravděpodobně nebudou mít s českou krajinou o nic více společného, než kraňské včely, které se k nám pro změnu vozí z Rakouska a Slovinska. Zastánci různých plemen mezi sebou pochopitelně vedou mnohé spory a přitom zapomínají na to podstatné – že našim včelám neustálým dovozem nových genů vůbec nedávají šanci adaptovat se na místní prostředí.


Jak to dopadne?


Logika pokroku velí, že dalším krokem ve šlechtění včel by po ostrovních oplozovacích stanovištích a umělé inseminaci měla být genetická modifikace, která by teoreticky mohla ušetřit desítky let strastiplné práce, do které se nikomu moc nechce.

Přání autorek tohoto článku je opačné. Chtěly by, aby se šlechtění včel z rukou lidí v bílých pláštích a laboratořích vrátilo do rukou včelařů, kteří by v rámci svých místních komunit, vyzbrojeni znalostmi, trpělivostí a pokorou, dali včelám jakýmsi „pasivním šlechtěním“ příležitost sžít se s prostředím a postupně vytvořit nové lokální populace méně závislé na člověku.





úterý 1. listopadu 2016

Kupujete med od včelaře?


Stále se setkáváme s lidmi, kteří se domnívají, že když kupují med přímo od včelaře, mají záruku, že dostávají zdravý přírodní produkt. Pokud také znáte někoho, kdo si tohle ještě pořád myslí, poproste ho, ať se podívá na TOHLE VIDEO a zjistí, jak velké rozdíly v přístupu českých včelařů existují a ať se ptá svého včelaře, jakou chemií a v jakých dávkách své včely krmí.

Panu režisérovi Ivo Bystřičanovi děkujeme za nejlepší dokument o českém včelařství, jaký jsme kdy viděly.


pondělí 5. září 2016

Krásy venkova


Dokud jsme v něm nezkusily žít, nebyl pro nás venkov o moc víc než malebná krajina. Žít někde, to ale není jen zaletět se tam podívat a sledovat to z výšky. Žít znamená pracovat i dole na zemi. Něco objevit, pochopit, vybudovat a poznat při tom pozoruhodné tvory. Žít jinde, než jsou na vás zvyklí, pak znamená vletět do místa, o kterém si někdo jiný myslí, že je jeho. A vezměte jed na to, že ho při tom poznáte. 

 
























Sotva jsme se na venkově daly do práce, začali se o Honzu zajímat místní včelaři. Teda vlastně ne o něj ani o nás, nýbrž jen o nějaký papír s razítkem. Říkali, že jim ho Honza musí ukázat, ale to nebyla pravda. Honza se samo sebou nedal. Řekl jim, že se změnila doba a že „jejich“ práci teď dělají veterináři. Oni se taky nedali, byli sprostí, křičeli a vyhrožovali paradoxně právě tím, že na Honzu pošlou veterináře. Honza jim řekl, že se na něj těší. Mezi námi: zdálo se mu to mnohem lepší, než kdyby mu veterinář vyhrožoval, že na něj pošle včelaře.


























Nejde o nic mimořádného, podobné případy jsou hlášené z celé země a souvisí především se dvěma jevy – obrovským počtem tuzemských včelařů na metr čtvereční a stěhováním minulostí nezatížených včelařů z měst na venkov. Tančívají se při tom slovní tanečky popsané třeba TADY.

A my teď tváří v tvář osobní zkušenosti přemýšlíme, co je za říkanými slovy a proč se s venkovany v názorech míjíme tak dalece. Víme, že hodně zobecňujeme. A taky víme, že i náš názor je ve střetu zájmů. Přesto nám to nedá, abychom se aktéry nesnažily pochopit.


Nejzvláštnější nám přijde, že obě strany sporu by se nejspíš shodly, že jim jde o vládu pořádku, předvídatelných vztahů a platných pravidel. Jenomže obě za stejnými slovy vidí něco jiného, někdy úplně protichůdného. Honza, vychovaný liberální demokracií a anonymním městem, vidí pořádek tam, kde lidé znají a dodržují zákony dané státem. Místní včelaři, formovaní konzervativní totalitou a malou vesnicí vidí pořádek tam, kde rozhodují nepsané osobní vazby a místní autority. Honza si myslí, že dobré vztahy mezi lidmi musí být založené na úctě k psaným pravidlům, svobodě jednotlivce, jeho myšlení, vyjadřování i jednání. Místní včelaři si myslí, že dobré vztahy musí být založené na úctě k autoritám, na dohledu kolektivu a manifestacích jednoty.
Honza se snaží k lidem i krajině přistupovat racionálně, rovnostářsky a nenechat se svazovat emocemi. Místní včelaři naproti tomu jednají pudově, hájí své domnělé teritorium a cítí strach z neznámých věcí přicházejících z vnějšího světa.
Honza se učí poznatky svého oboru z kurzů, jichž se účastní coby posluchač i pořadatel, ze stáží na profesionálních včelích farmách, z návštěv u zajímavých zájmových včelařů či z tuzemských i zahraničních webů. Místní včelaři čerpají vědomosti a strachy z časopisu Včelařství a výročních schůzí spolku, který vydává časopis Včelařství.



A když se s Honzou potkají, vypadá to, jako by se setkali dva úplně cizí živočišné druhy, jež na sebe navzájem nevěřícně zírají a nechápou, jak tohle mohl Pámbů dopustit. Což je mimo jiné důkaz, že my včely přežijeme péči věnovanou téměř kýmkoli.



Honza tvrdí, že je rád, že se to děje. Prý nejde na venkov, aby měl klid, ale aby poznal, jaké to tam je. A aby poznal venkov, musí být schopný se do něj vcítit. A aby se vcítil, nestačí jen prochodit všechny lesy, poslouchat noční ptáky a brodit se v potocích. Musí poznat, co venkov dělá s lidmi. Honza si myslí, že sám je z jiného těsta a že i když tu stráví celý zbytek života, nikdy nebude jako lidé, které právě poznává. Přesto i jeho venkov mění. Opouští své – v klidném městském prostředí tak líbivé – sny o co největší decentralizaci státní moci jakožto cestě ke svobodě lokálních komunit schopných posilovat identitu lidí i nacházet citlivá a efektivní řešení jejich problémů. Začíná si vážit svého státu coby garanta poměrně znatelné vlády práva.



Aby bylo jasno: jsme daleké tomu, abychom si myslely, že by vědomí zákonnosti mohlo nebo mělo nahradit vědomí dobra a zla. Jen máme radost, že tyto dva principy zase v jednom konkrétním případě stojí na stejné straně. A my i díky tomu můžeme pracovat na tom, aby český venkov zahojil staré rány a stával se zdravým, vnitřně bohatým místem.

 




úterý 16. srpna 2016

Letní rojení Honzových včel



Ach, jak nepokojná a vzpupná je včelí mysl! Byť by ochutnala všechny květy v doletu, stejně poletí dál až tam, odkud netrefí zpátky...

Neznáme ve městě nikoho, kdo by si občas nepohrával s představou, že se vším sekne a odstěhuje se tam, kde kokrhají kohouti, zvoní kostelní zvony a u rybníka na návsi kvákají žáby. Rozumnější z nás už dokázali tuhle znepokojující možnost obalit dostatečným množstvím kdyby, jenže, vždyť a . Říkají věty jako: „kdybych byl mladší / až budu starší“, „kdyby to bylo jenom na mě / kdyby mi někdo pomohl“, „jenže tam není práce / jenže tam je moc práce“ a tak podobně. Znaly jsme i jednoho člověka, který říkal, že ho v jednom satelitním domě drží jeho hippotéka. Snažily jsme se to neznámé slovo pochopit a šly po jeho latinské etymologii, ale pořád nám není jasné, co asi tak může sbírka koní namítat proti stěhování na venkov?

A ti méně rozumní, jako třeba my, se myšlenkou na odchod z města zaobírají zcela vážně a pořád dokola. Občas se skoro zdá, že zdravý městský rozum zvítězí i v nás, když si připomínáme, kterak generace našich předků všemi šesti nohami tvrdě pracovaly, aby nám předaly do péče pohodlný úl na městské periferii, kde v příjemném poklidu malé zahrádky můžeme snít své malé sny o částečné soběstačnosti nové, trvale udržitelné včely, která spolu s manuální prací může zároveň sát nektar vší té obohacující městské kultury a jejích jedinečných osobností, jež v sobě naše metropole odnepaměti shromažďuje. A že celé to stereotypní dělení světa na město a venkov je přece už dávno překonané a vyžaduje zásadní revizi, jež se musí promítnout do veškerého našeho smýšlení i přístupu ke krajině. A mohly bychom takhle dlouho pokračovat, však to znáte...

A když už jsme tomu všemu pomalu začínaly věřit, jednoho docela normálního dne jsme prolétaly bloky docela normálně pravoúhlých ulic, kterými jezdila docela normální auta a na normálních zahrádkách normální sekačky hučely po normálních trávnících, když v tom se nám citlivější část včelstva zničeho nic rozplakala a prosila, jestli bychom nemohli žít někde jinde, protože tohle je hrozný.

Tváří v tvář slzám se bortí i ta nejvěrohodnější ideologie a včela je náhle postavena před všechnu tu subjektivitu, kterou nelze okecat bez ztráty duše. Byly jsme toho ještě plné, když jsme přiletěly domů a z vedlejší zahrady se tklivými tóny po tisící a prvé ozvalo rádio Blaník. Tehdy v nás náhle a neodvratně uzrálo konečné rozhodnutí. Je čas se rojit.

Asi rok jsme vysílaly pátračky, aby někde v doletu našly vhodnou novou dutinu. Pár se jich vrátilo se zajímavými inzeráty z Kokořínska, další šmejdily v Posázaví a na Táborsku, seznamovaly se s místními, poznávávaly místa a po návratu nám pomáhaly upřesňovat představy. Postupně jsme nahradily městský pohled orientovaný na příjemné prostředí venkovským zřetelem na blízké přátele, kteří nás podrží, když to budeme potřebovat. I proto nakonec odlétáme na Křivoklátsko.

Přicházejí chvíle pro hrubší a jednodušší část našeho včelstva.














neděle 8. května 2016

Učili se dělat včely IV.

Mockrát děkujeme všem letošním za milou společnost! 

Fotografka Alenka exceluje.











Touhle fotkou nám přispěla Živa Lípová. Děkujeme!