Včelařská učnice Ivana

 Jak tak mezi vámi lidmi lítáme, všímáme si, že často nadáváte, kam ten svět spěje. Přitom svět jste vy. A mění se jenom, když se měníte vy. Nejen sami v sobě, ale taky navzájem. Třeba taková Ivana. Už roky pracuje v klimatizovaném skleněném mrakodrapu, kde mají turnikety, superrychlé výtahy, kavárnu s kulečníkem i lehátky. Žihadlo byste tam nedostali ani za padesát let a nikdo tam nemá ruce zapatlané od propolisu a na žádném parapetu se tam nesuší troud do dýmáku.
Přesto, nebo právě proto, zjara Honzu požádala, zda by jí nevzal za včelařskou učnici. Je od Olomouce, takže Honzu občas z legrace oslovuje [Honóšu], ale jinak je fajn.

Tři měsíce pak týden co týden prchávala z mrakodrapu, nosila panu učiteli skvělé svačiny, dárky ze zahrádky i milý úsměv a dostávala za to žihadla, výtky, že málo studuje, a tu a tam i nové informace kterak správně rozdělat dýmák, jak nám vlézt do úlu co nejšetrněji pro nás i ni, kdy a jak přidávat do úlu nové bedny a kdy a jak je zase brát, jak poznat a zabít roztoče, jak nás mít v úlech a ne na stromech, jak dostat med z plástů do sklenic, mateří kašičku z matečníku do mrazáku, propolis z rámků do kýble a pyl z plástů rovnou do pusy, ...
Prožila s námi ten zázračný měsíc, během něhož se dvoumilimetrová larvička mění ve statnou včelí královnu a rodí se nové včelstvo.

Na začátku chtěla po Honzovi, aby ji naučil správně včelařit. A snad postupně přicházela na to, že žádný recept na správné včelaření neexistuje. Tak jako neexistuje recept na měnění světa k lepšímu. Že to máme každý jinak a že nezbývá než hledat, zkoušet a objevovat.

 Teď nadešel čas, aby Ivana dál pokračovala „na svém“. Založila si proto vlastní včelnici a vybavila ji úly s Hon... pardon, Ivaninými včelami. Dnes s nimi byla první den sama a už nám hlásí, jak prý pěkně bodají a vůbec se mají čile k světu. Máme z ní radost a jsme na ni s Honóšem hrdí.