Krásy venkova

Dokud jsme v něm nezkusily žít, nebyl pro nás venkov o moc víc než malebná krajina. Žít někde, to ale není jen zaletět se tam podívat a sledovat to z výšky. Žít znamená pracovat i dole na zemi. Něco objevit, pochopit, vybudovat a poznat při tom pozoruhodné tvory. Žít jinde, než jsou na vás zvyklí, pak znamená vletět do místa, o kterém si někdo jiný myslí, že je jeho. A vezměte jed na to, že ho při tom poznáte. 

 
























Sotva jsme se na venkově daly do práce, začali se o Honzu zajímat místní včelaři. Teda vlastně ne o něj ani o nás, nýbrž jen o nějaký papír s razítkem. Říkali, že jim ho Honza musí ukázat, ale to nebyla pravda. Honza se samo sebou nedal. Řekl jim, že se změnila doba a že „jejich“ práci teď dělají veterináři. Oni se taky nedali, byli sprostí, křičeli a vyhrožovali paradoxně právě tím, že na Honzu pošlou veterináře. Honza jim řekl, že se na něj těší. Mezi námi: zdálo se mu to mnohem lepší, než kdyby mu veterinář vyhrožoval, že na něj pošle včelaře.


























Nejde o nic mimořádného, podobné případy jsou hlášené z celé země a souvisí především se dvěma jevy – obrovským počtem tuzemských včelařů na metr čtvereční a stěhováním minulostí nezatížených včelařů z měst na venkov. Tančívají se při tom slovní tanečky popsané třeba TADY.

A my teď tváří v tvář osobní zkušenosti přemýšlíme, co je za říkanými slovy a proč se s venkovany v názorech míjíme tak dalece. Víme, že hodně zobecňujeme. A taky víme, že i náš názor je ve střetu zájmů. Přesto nám to nedá, abychom se aktéry nesnažily pochopit.


Nejzvláštnější nám přijde, že obě strany sporu by se nejspíš shodly, že jim jde o vládu pořádku, předvídatelných vztahů a platných pravidel. Jenomže obě za stejnými slovy vidí něco jiného, někdy úplně protichůdného. Honza, vychovaný liberální demokracií a anonymním městem, vidí pořádek tam, kde lidé znají a dodržují zákony dané státem. Místní včelaři, formovaní konzervativní totalitou a malou vesnicí vidí pořádek tam, kde rozhodují nepsané osobní vazby a místní autority. Honza si myslí, že dobré vztahy mezi lidmi musí být založené na úctě k psaným pravidlům, svobodě jednotlivce, jeho myšlení, vyjadřování i jednání. Místní včelaři si myslí, že dobré vztahy musí být založené na úctě k autoritám, na dohledu kolektivu a manifestacích jednoty.
Honza se snaží k lidem i krajině přistupovat racionálně, rovnostářsky a nenechat se svazovat emocemi. Místní včelaři naproti tomu jednají pudově, hájí své domnělé teritorium a cítí strach z neznámých věcí přicházejících z vnějšího světa.
Honza se učí poznatky svého oboru z kurzů, jichž se účastní coby posluchač i pořadatel, ze stáží na profesionálních včelích farmách, z návštěv u zajímavých zájmových včelařů či z tuzemských i zahraničních webů. Místní včelaři čerpají vědomosti a strachy z časopisu Včelařství a výročních schůzí spolku, který vydává časopis Včelařství.



A když se s Honzou potkají, vypadá to, jako by se setkali dva úplně cizí živočišné druhy, jež na sebe navzájem nevěřícně zírají a nechápou, jak tohle mohl Pámbů dopustit. Což je mimo jiné důkaz, že my včely přežijeme péči věnovanou téměř kýmkoli.



Honza tvrdí, že je rád, že se to děje. Prý nejde na venkov, aby měl klid, ale aby poznal, jaké to tam je. A aby poznal venkov, musí být schopný se do něj vcítit. A aby se vcítil, nestačí jen prochodit všechny lesy, poslouchat noční ptáky a brodit se v potocích. Musí poznat, co venkov dělá s lidmi. Honza si myslí, že sám je z jiného těsta a že i když tu stráví celý zbytek života, nikdy nebude jako lidé, které právě poznává. Přesto i jeho venkov mění. Opouští své – v klidném městském prostředí tak líbivé – sny o co největší decentralizaci státní moci jakožto cestě ke svobodě lokálních komunit schopných posilovat identitu lidí i nacházet citlivá a efektivní řešení jejich problémů. Začíná si vážit svého státu coby garanta poměrně znatelné vlády práva.



Aby bylo jasno: jsme daleké tomu, abychom si myslely, že by vědomí zákonnosti mohlo nebo mělo nahradit vědomí dobra a zla. Jen máme radost, že tyto dva principy zase v jednom konkrétním případě stojí na stejné straně. A my i díky tomu můžeme pracovat na tom, aby český venkov zahojil staré rány a stával se zdravým, vnitřně bohatým místem.