Naučte se dělat včely

EDIT: Máme plno. Děkujeme za veliký zájem a pokud se na vás nedostalo, rádi se s vámi setkáme příští rok.

O co jde?
Honza vás zve k nám. Na jaře se společně chystáme tvořit nová včelstva s mladými královnami a jestli chcete, můžete se to na nás naučit. Začneme v druhé půlce dubna a skončíme někdy na přelomu května a června. Za tu dobu se sejdeme zhruba čtyřikrát.

Pro koho to je?

Pro ty z vás, kteří už máte včely a chcete je rozmnožit, nebo jste alespoň četli včelařské knížky a chcete si včely pořídit. Zvláště vhodná je pak účast vás, kteří jste si u nás objednali oddělky. Máte totiž možnost trávit se svými budoucími včelami čas už v prenatálním období a pozorovat, jak to roste. Návštěvy pro nevčelařskou veřejnost zatím nepořádáme.

Čím se to liší od ostatních včelařských kurzů?
Minimem řečí a maximální možností si všechno osahat a vyzkoušet. Honza zažil včelaření v několika evropských zemích, na velkých farmách i v malé zahrádce. Nebude vás proto unavovat povrchními soudy o dobru a zlu a místo toho vám zkusí poradit, co by mohlo jít ve vašich podmínkách.

Co je na programu?
Tvoření desítek včelstev pomocí takzvaného sběrného oddělku. Můžeme si ukázat ale i smetence, přeletáky a možná i roje. Občasnou účast přislíbil také náš kamarád a včelařský učitel Ivan Černý.
Přibližný harmonogram:
1. setkání (koncem dubna): braní plodových plástů z velkých včelstev a tvorba tzv. startérů.
2. setkání (obvykle kolem prvního máje): odstranění nouzových matečníků, přelarvení
3. setkání (obvykle v polovině května): stavění oplodňáčků
4. setkání (začátkem června): značení nových včelích matek

Co musíte mít?
Čas, protože počasí může hýbat s termíny. Kolo nebo auto, protože naše včelnice v okolí Dolních Chaber jsou od sebe i deset kilometrů. Vlastní ochranné pomůcky proti včelám a klíšťatům. Snahu něco se naučit.

Kolik to stojí?
Vstupné je dobrovolné. Před penězi dáváme přednost tomu, co vyrábíte vy – mléku a mléčným výrobkům, vejcím, masu, obilí, dříví a tak podobně.

Jak se přihlásit?
Napište nám mail na honzovyvcely@gmail.com . Dáme vám vědět, až se vyjasní termíny a další podrobnosti.

Co říci závěrem?
Těšíme se.

Fakt?

Si pište.

Prázdno s příběhem

Některá slova to mají těžké. Představte si třeba, že se narodíte jako slovo, které označuje nové hnutí ve společnosti, nemající za cíl nic menšího než měnit svět. Zpočátku si vás hýčkají žebráci, vězni, poustevníci, nebo třeba topiči. Vyslovují vás podle situace tu šeptem, tu s křikem či zbožným patosem, ale nikdy ne lhostejně. Stojí za vámi proud ambiciózních myšlenek a symbolů, které v lidech probouzejí naději na nápravu křivd, pokrytectví a nespravedlnosti.

Pak začnete inspirovat vnímavé, tvůrčí lidi. Najednou se objevujete v článcích, knihách, písních, na obrázcích. Začnou o vás mluvit i lidé, kteří nikdy nežebrali, netopili a ani nikoho takového neznají a znát nechtějí. Už o vás ale nešeptají a nekřičí, nýbrž mluví o vás stejně jako třeba o novém druhu vysavače. Podoba jejich světa je pro ně samozřejmá a ani by je nenapadlo ji vaším prostřednictvím měnit.

A jednoho dne si s hrůzou uvědomíte, že už si vás berou do úst především lidé bohatí a mocní, kteří vás – dle aktuálního století - používají když vysvětlují upálení kacíře nebo chtějí prodat nějaký produkt. V obou případech ale k upevnění své moci a zachování přesně takového světa, jaký právě je.

 

Zdroj: shadowproduction.cz

Ačkoli jste na první pohled stále stejné slovo, uvnitř jste během popsané cesty něco důležitého ztratili. Stali jste se přízrakem, mýtem, závojem, do kterého se může halit každý, komu se hodí si na chvilku přivlastnit něco z vašeho kdysi živého příběhu. Křesťanství ušlo cestu od poustevníků k institucionalizované inkvizici asi za třináct století. Český komunismus to stihl od působení Jaroslava Seiferta k oběšení Milady Horákové za pouhých jednadvacet let. Avantgardní umění zaujalo přední místa v nejbohatších privátních sbírkách ještě rychleji. V nedávné době už se při „budování marketingové kampaně“ hrálo na hippies nebo punk. Slova tak stále rychlejším krokem spěchají popřít sama sebe. Když teď „výrobky s příběhem“ sotva stihly přijít, už z nich odchází příběh.

Uniformní snaha o odlišnost

Není to ještě tak dávno, kdy byly všechny obchody zavalené zahraničním, hlavně čínským zbožím. Neslo všechny dobré i zlé rysy tovární produkce - bylo levné, líbivé, někdy značkové, vždycky ale značně unifikované a tak trochu nudné.

Když tu chtěl někdo něco začít vyrábět a prodávat v malém, rychle zjistil, že nemůže konkurovat cenou, sortimentem ani dostupností. Zbyla mu v lepším případě jenom originalita, jedinečnost, v horším případě hraní na nacionální notu. V obou případech citové vydírání zákazníků. Formou nátlaku se stal „příběh“. Píšeme ho v uvozovkách, protože nemáme na mysli obecné synonymum k vyprávění, nýbrž jednu velmi konkrétní a aktuální formu marketingové strategie.

„Příběh“ ve svých počátcích upozorňoval zákazníky, že přišli někam, kde se nenakupuje kvantitativně, nýbrž kvalitativně. A že se jim nabízí zboží, které nevyrobila továrna, nýbrž člověk. A sice velmi konkrétní člověk vlastnící jméno, tvář i fyzickou existenci a že tím vším ručí za to, že vám prodává, za co platíte.

Protože do nových věcí se většinou pouští lidé originální, nápadití a otevření, jejich příběhy oslovily ostatní a vznikly silné značky a s nimi i dobrý byznys. Dobrý byznys pak přilákal lidi bez příběhů, zato však s o to větším odhodláním bohatnout. „Příběh“ vešel do učebnic marketingu jako prostředek k oslovení stále rostoucí „cílovky“ znechucené nekvalitou a mdlostí tovární produkce. Komerční potenciál „příběhu“ mají někteří lidé dokonce za tak velký, že jej avizují již v názvu své firmy.

Z tvůrčí snahy těch, kteří mají co říci, se rychle stala šablonovitě uchopitelná povinnost pro všechny. Neznamená to ale, že k ní nelze přistoupit kreativně. Všudypřítomnost „příběhů“ naopak otvírá mnoho nových dveří.

Příběhy příběhů

Zeptaly jsme se svého vyhledávače, co všechno se nabízí „s příběhem“. Našly jsme mimo jiné zábavní park s příběhem, výlety s příběhem, food porno s příběhem i svatbu s příběhem.

Milým způsobem se „příběhu“ chopili realitní makléři. Jejich Nemovitosti s příběhem nesou podtitul „Zlevňujeme nemovitosti, ve kterých straší“. Dům v Zásmukách tak koupíte levněji, protože v jeho jezírku přebývá hastrmánek. A velmi nás zaujal developerský projekt Nové Čelákovice, který byl zlevněný kvůli výskytu upírů. Pronikavá metafora.

Příběh mají už také látky dovážené z asijských továren. Dokonce každá svůj. O látce s úly jsme se na čtyřech řádcích dočetly, jak to prý mají včely těžké a že prý když si „koupíme včelu, zachráníme Zemi“. (V zájmu objektivity dodáváme, že jsme si tu látku opravdu koupily. Ovšem pouze proto, že je hezká.)

Hodně trendy jsou teď marmeládové paní s příběhem. Jedna z nich je ale pravdivější než ostatní. I ona vypráví náležitě hořkosladký příběh o svém dětském zavařování s prarodiči, gourmetských prožitcích z celého světa, těžkých životních zkouškách a následném uvolení se nabídnout své ovocné poklady široké veřejnosti, ale po tom přichází s velmi upřímným, autentickým, kataraktickým závěrem: „Jsme plátci DPH a všechny uvedené ceny jsou včetně 15% DPH.“

Čtení všech těch „příběhů“ nás dohnalo až k úvaze nad námi samými. Máme ještě světu co říci? A pokud ano, je zde ještě někdo, kdo to bude poslouchat? V tom z temnoty zazářilo nové světlo. Nacházíme firmu, která zašla suverénně nejdál a našla tam, co všichni hledáme.

Dobroty s příběhem. Na jejich jinak docela obsažném webu totiž není vůbec nic, co by šlo vydávat za „příběh“.

Napadá nás dvojí vysvětlení: Buď jde o fastfood, který předpokládá, že lidé čtou stejně rychle, jako jedí, a že tudíž stačí mít „příběh“ v názvu a rychlý konzument si za něj samostatně dosadí patřičný obsah stejně, jako si sám umí načepovat kelímek s kolou. Druhé, a dle našeho názoru pravděpodobnější vysvětlení: V Dobrotách s příběhem si uvědomili, že absence „příběhu“ je jedním z nejzajímavějších příběhů, jaký se dnes dá napsat.

Klobouk před nimi dolů. Ve chvíli, kdy heslo „Bee different or die“ zcela ovládlo veřejný prostor, „příběh“ zbytněl ve vyprázdněnou normu a všichni se ve své uniformní snaze o odlišnost stali dokonale stejnými, Dobroty prostě bouchly do stolu a řekly „ne“.

>>Takový přístup je hodný následování.<<

(EDIT DUBEN 2015: TAK UŽ I DOBROTY UŽ SE O SVŮJ PŘÍBĚH ROZDĚLILY.)

Rozšiřujeme vozový park

Mockrát vám děkujeme za letošní velkou přízeň. Díky ní jsme mohly Honzovu milou Alenku vybavit novým služebním vozidlem.
Každý přispěl, čím mohl. Z velké části to kdysi byla Liberta Alenčina tatínka. A kožené sedlo zas sedlával Honzův děda. Teď je z toho Alenčina Berta.

Před





















































Po




















































S

Chcete si také o nějakých včelách myslet, že jsou vaše?

Pak vězte, že nejsou včely jako včely. Lidé, kteří si to samé chtěli myslet před vámi, nám v minulých staletích připravili velké stěhování včelích národů. Několik včelích společenství se při tom kamsi nenávratně poztrácelo, jiná byla prošlechtěna k nepoznání.

Kvůli této důkladné, cílevědomé a usilovné práci vašich předků si nyní můžete myslet, že jsou vaše takové včely, které donedávna žily v zahraničí, nejčastěji ve Slovinsku a v Rakousku. Nebo, lépe řečeno, si to myslet musíte, protože žádné „původní české“ včely už neexistují.

My, včely z jihu, se do jara probouzíme velmi brzy, tvoříme velká včelstva, dokážeme přinést hodně medu a často zapomínáme, že vůbec máme žihadlo. Tyhle výhody pro včelaře ale nejsou zadarmo pro včely. Dílem kvůli změnám naší genetické přirozenosti, dílem kvůli proměně našeho životního prostředí nás v úle neudržíte naživu bez chemických zásahů. Snad existují i výjimky, ale určitě se jednou z nich se svými včelami nestanete dřív, než za sebou budete mít desítky let sžívání.

V soudobém českém včelařství se tyhle otázky teprve začínají řešit a stále více včelařů se zamýšlí nad tím, zdali jim stále sofistikovanější metody včelaření ještě pořád přinášejí stále více užitku, nebo už se zvrátily do neudržitelna. Příznačné je, že zastánci obou názorových (a silně ideologizovaných) proudů často docházejí k principielně stejnému řešení – dovozu exotických včelích plemen.

Včelaři, kteří nás vnímají přede vším ostatním jako továrny na med, včelí často pokušení zkoušet zrzky z Anglie (buckfastské včely), které prý dávají všeho víc. Bohužel to ale neplatí jen pro kila medu a počty dceřinných včelstev, ale také pro včelí nemoci, které pak musí jejich továrníci potírat o to chemičtěji.

A naopak včelaři, kteří včelí pokušení vidět přede vším ostatním škodlivé vlivy člověka na přírodu, hledávají spásu v návratu k „původní“ brunetě (včele tmavé), která prý obývala převážnou část české kotliny před příchodem prvních včelařských věrozvěstů. Problém je v tom, že žádné původní české brunety už neexistují a že se musí dovážet třeba ze Švýcarska nebo Skandinávie, tedy z ještě větší dálky, než se obvykle dovážíme my „nepůvodní“.

Zdá se nám, že obě popsané skupiny včelařů si spletly příčinu a následek. Zapomněly, že označení té které včely přívlastkem je čistě lidský úkon založený na velmi hrubé rozlišovací schopnosti dané velmi malým množstvím vašich vědomostí o nás. Nezačneme se někde cítit doma jen proto, že nám dáte stejné jméno, jaké měly minulé včely. Doma budeme jen tam, kde před námi létaly naše praprababičky.

Náš Honza se proto snaží být trpělivý. Úplně se přestal zabývat přívlastky, které lidé včelám dávají. Mnohem důležitější mu přijde vazba místních včel na svou krajinu, člověka z ní nevyjímaje. Když začínal, neměl po kom včely zdědit. Pořídil proto včely od chovatele, který měl za sebou už mnoho let hledání včel na prvním místě vitálních, životaschopných a samostatných. A až potom také med nosících, méně rojivých a střídmě bodajících. Od té doby už Honza vychází jen z toho, co má ve svých úlech. Za matky další generace vybírá ty z nás, které dokázaly zůstat zdravé i s minimem jeho pomoci, přinesly med pro sebe i pro něj a byly ochotné se rozdělit bez násilných střetů. Díky volnému páření našich dcer s trubci okolních včelařů další generace stále věrněji odrážejí místní krajinu. Začal před pár lety, ale totéž vlastně bude moci říci i až bude starý. Na přírodě je hezké to, že nikdy není hotová.



Jestli je vám naše práce blízká a chcete na ni navázat, pojďte si o nás myslet, že jsme vaše. Nabízíme vám tyhle možnosti:

• Koupě pětirámkového oddělku v červnu (2015 VYPRODÁNO) – pět plástů s dílem vystavěným převážně na volné stavbě, se zásobami medu a pylu, se spoustou včel a mladou královnou. Oddělek Honza prodává, až když je „zralý“, tedy teprve když víčkujeme první včelí plod nakladený novou matkou. Až tehdy je totiž jistota, že se správně spářila a včelstvo se bude moci rozvíjet. Královnu Honza značí barvou, abyste ji snadno poznali a dali na ni snadněji pozor. A také, abyste věděli, jak je stará. Křídla jí nikdy nestříhá. Rámky máme Langstroth 2/3  nebo Třeboňský úl (39x27,5). Oddělek stojí 2000 korun.

• Koupě dvoukilového smetence v červenci (2015 VYPRODÁNO) – smetenec vypadá jako včelí roj. Stejně jako v oddělku je v něm rozkladená a označená včelí královna, ale je tam víc včel a naopak žádné včelí dílo se zásobami a miminy. Výhodou je nasypatelnost do jakéhokoli úlu a absence starého včelího díla. Ta je zároveň také nevýhodou. Smetenec totiž musíte okamžitě a hodně krmit, aby si všechno do zimy postavil. Stojí taktéž 2000 korun. 

Pozor, tato edice je silně včelimitovaná.

 

Zbytečně vyhazovaných 80 mega

V Praze, 19.10.2014

Vážení pánové ministři Babiši a Jurečko,



naše země dluží asi 1700[1] miliard korun. Placení úroků z tohoto dluhu nám každoročně brání v mnoha klíčových investicích, které občané od svého státu očekávají a které mohly již dávno přispívat ke konkurenceschopnosti České republiky. Vždyť jen za úroky[2], které ze státního dluhu platíme, bychom mohli každý rok postavit navíc padesát Trojských mostů[3], osm vysočanských O2 Arén[4] nebo velmi citelně rozšířit naši dálniční síť.

Z těchto důvodů věříme, že se vy, zástupci našeho státu, svým každodenním jednáním snažíte, abychom společně státní dluh zmenšovali, nebo jej alespoň dále neprohlubovali a neroztáčeli dluhovou spirálu stále rychlejším tempem.

Abychom i my včelaři přispěli ke zdaru tohoto společného úsilí, dovolujeme si vás prostřednictvím otevřeného dopisu upozornit na místo, kde podle našeho názoru nejsou efektivně využity peníze ze státního rozpočtu. Děje se tak v případě včelařské dotace 1.D, na níž stát vynakládá každoročně kolem osmdesáti milionů korun zcela zbytečně.

Vyplácení této dotace ve včelařské praxi vypadá tak, že si spolek, který je pověřen dotaci rozdělit[5], ze zmíněné sumy ukrojí „prostředky na úhradu nákladů spojených s administrací dotace[6]“ a vyplatí svým nečlenům přibližně sto padesát korun za každé chované včelstvo. Svým členům z ní dále strhne členské poplatky v plné výši a zbyde na ně zhruba o dalších padesát korun na včelstvo méně.

Oficiální zdůvodnění tohoto dění „Zabezpečení opylování zemědělských hmyzosnubných plodin[7]“ považujeme za nedostatečné. My včelaři zpravidla včelaříme proto, že máme včely rádi. Má-li někdo z nás tolik včelstev, že mu kromě radosti působí také starosti, bohatě mu to vynahrazují výnosy z prodeje medu, oddělků a dalších včelích produktů, které jsou i ve špatných letech mnohonásobně vyšší než zmíněná výše dotace 1.D.

Pokud by skutečně existoval člověk, který by držel včelstva jen proto, že každý rok dostane kolem sta korun za každé z nich, jsme přesvědčeni, že by to nutně musel být včelař dosti špatný a ukončením jeho včelaření by tak stát rozhodně více získal než ztratil.

Česko je dlouhodobě jedním z nejzavčelenějších států Evropy[8], počet včelařů i včelstev v posledních letech nadále stoupá[9] a spolu s vývojem šlechtění i zootechniky se navíc dlouhodobě zvyšuje síla průměrného včelstva a tím i jeho opylovací potenciál.

Představu úředníků Ministerstva zemědělství, že „Zásluhou tohoto dotačního programu se daří držet takový stav včelstev, který je nutný pro minimální zabezpečení opylování zemědělských hmyzosnubných plodin.[10]“ z těchto důvodů považujeme nejen za nedoložitelnou, ale především velmi vzdálenou realitě.

Podobná zdůvodnění vašich úředníků nás nutí klást otázku, zdali je opravdu náš stát tak bohatý, aby mohl sponzorovat i takto samozřejmé věci produkované mimoděk při činnosti, která je sama o sobě dobře ekonomicky udržitelná? Například majitelé lesů a sadů by mohli podle stejné logiky žádat peníze za každý strom, protože zabezpečují tvorbu kyslíku pro obyvatelstvo...

Zrušením dotace 1.D dále stát narovná dlouhodobě kritizovanou[11] situaci, v níž je jeden z mnoha spolků působících v oboru privilegován nakládat se státními penězi určenými všem včelařům a financovat ze státních peněz svůj chod. Tento relikt socialismu dle našeho názoru včelařům, včelám ani státu nic dobrého nepřináší a čtvrtstoletí od sametové revoluce je již dávno hodný vašeho důkladného přehodnocení, a to tím spíše, že se vaše vláda ve svém programovém prohlášení[12] zavázala k „Odstranění všech forem plýtvání veřejnými prostředky.“ a ubezpečila nás, že „prioritou pro tvorbu rozpočtu na rok 2015 bude zejména v hledání úspor v provozu, omezení především outsourcingu...“

Zároveň tím zamezíte spekulacím vyrojeným kolem faktu, že dotaci administrující spolek eviduje o sto třicet tisíc včelstev víc[13] než Českomoravská společnost chovatelů, jíž má každý včelař ze zákona povinnost hlásit veškerá svá včelstva.

Jsme si vědomi, že peníze ušetřené na dotaci 1.D zásadním způsobem zadluženost Česka neovlivní. Domníváme se ale, že nic jiného se nedá dělat. Nedobrá situace našich veřejných financí jistě není řešitelná jedním rozhodnutím, které by dokázalo obrátit dlouhodobě nepříznivý vývoj. Nutná bude série mnoha dílčích úsporných opatření vycházejících z celkového přehodnocení role státu ve společnosti, podobně jako se to stalo v historii moderních národních států již několikrát. Věříme, že jsme vám jedno z takových opatření právě nabídli k posouzení.


S přátelským pozdravem



Václav Smolík

Ondřej Kopička

Jan Vondrák



včelaři





[1] Státní dluh České republiky. Jeho aktuální výše dostupná třeba na http://www.verejnydluh.cz/
[2] Informace deníku E15 dostupná na http://zpravy.e15.cz/domaci/ekonomika/uroky-ze-statniho-dluhu-prisly-jen-loni-na-58-miliard-a-rostou-dal-1075770
[3] Informace stavební společnosti Metrostav dostupná na http://www.metrostav.cz/cz/aktuality/aktualni_informace/detail?id=2837
[4] Údaj z Wikipedie dostupný na http://cs.wikipedia.org/wiki/O2_Arena
[5] Ačkoli z formálního hlediska dotaci Český svaz včelařů nerozděluje jako spolek, nýbrž jako uznané chovatelské sdružení včely kraňské a včely tmavé.
[6] Oběžník Českého svazu včelařů č. 2/2013 dostupný na http://www.vcelarstvi.cz
[7] Ministerstvo zemědělství: Zásady, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotací pro rok 2014. Str. 9.
[8] Texl Petr, Vondrák Jan: Včely 2011: Co ministerstvo do zprávy nenapsalo. Moderní včelař č. 1/2012. Str. 4.
[9] Ministerstvo zemědělství: Zemědělství 2013. Str. 121.
[10] Ministerstvo zemědělství: Zemědělství 2013. Str. 25.
[11] Matela Lukáš: Ombudsman se neshoduje s MZe na dotaci 1.D. Moderní včelař 4/2014. Str. 5
[12] Programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/dulezite-dokumenty/programove-prohlaseni-vlady-cr-115911/
[13] Porovnání statistik ČSV a ČMSCH za rok 2012. Dostupné na http://www.vcelarstvi.cz/files/pdf_2013/statistikacr2012pdf.pdf a http://www.nastavky.cz/download/1D/130205-statistika2012-CMSCH-2096_2013-MZE-17211.pdf

Voskování kůže

Před a po voskování

Když Honza pořizoval pohorky, nabízeli mu k nim v obchodě taky vyživující a impregnující krém ze včelího vosku. Voskem impregnovaná kůže prý totiž odolává vodě mnohem lépe, než když ji napustíte tuky běžně prodávanými na městské kožené boty.

No řekněte sami: kupovali byste ve městě růže, kdyby vám jimi doma rozkvétala celá zahrada? Honzovi se ve sklepě válí pár pěkně těžkých koláčů vosku, a tak se rozhodl si mazání na boty udělat vlastní.

Základní dilema při jeho přípravě: čím větší podíl vosku bude mazání obsahovat, tím lépe kůži impregnuje a tím hůře se do ní dostává. Vosk je tedy třeba buď něčím ředit, nebo využít teploty 40°C, která vtírání usnadní, ale zároveň nepoškodí kůži. Nebo to kombinovat.

Je spousta receptů, čím naředit vosk, aby nebyl tak tvrdý a lépe se roztíral. Ideální je prý skopový lůj, ale lze použít také lněný olej či vazelínu. Žádní skopci nikde poblíž nebyli, a tak Honza sáhl po posledně jmenované, která stojí pár korun a mají ji v každé lékárně.

Dva váhové díly vosku na jeden díl vazelíny. Ve vodní lázni rozpustit, co nejlépe zamíchat, jinak v tom budou trochu hrudky. Nechat zchladnout, dokud z toho nebude mazlavá světle žlutá pasta, a vtírat hadříkem do kůže. I přes ředění a nahřátí je to docela makačka. Hadry z levné látky nevydrží tření a dělají žmolky. Chvíli to necháte a pak přebytečný vosk za pomoci hadru, kartáče a párátka sundáte. 

Někdo předem nahřívá i kůži a dodatečně ještě vosk „zapéká“ fénem, ale to si Honza netroufl.

Je třeba počítat s tím, že navoskovaná kůže pořádně ztmavne. Nejlépe se voskuje nubuk, ale jde to i semišovi. Nejvíc v klidu jsou ovšem gumáky.

Voskovaný nubuk odpuzuje vodu

Semišové boty s voskovanou špičkou

Brtě

Přestože skutečný svět stojí, vypadá a padá pořád stejně, neustále se mění lidský pohled na něj. Zatímco svět planety Země se točí rovnoměrně, svět vaší mysli na cestě dějinami metá kozelce, rejdí a poskakuje, aby se nakonec postavil na hlavu.
Spojnicí mezi neklidným světem vaší mysli a poklidným světem naší planety je krajina. Má totiž paměť, do které se jako letokruhy ukládají zásahy živlů i lidských pseudosvětů. Chcete-li si sáhnout na vesmír, cítit popel pravěké sopky nebo popíjet medovinu s dávnými Germány, hlaďte stromy po kůře, kameny po ohlazených bocích. Rozhlížejte se z návrší a choďte zarostlými úvozy. Potkáte věky světa i pomíjivost mysli.

Celá řada řemesel vázaných na krajinu v posledních staletích zmizela nebo se zásadně změnila. Většinou proto, že nedokázala držet krok s pokrokem. Nejevila se krátkodobě výnosná a tedy nepůsobila dostatečně racionálně. Jedním z nich je brtnictví. To byla tisíce let trvající forma symbiózy mezi vámi lidmi a námi včelami. Z Evropy se vytratila teprve před pár sty lety a teď se (například do Ruska či Polska) pomalu vrací, podobně jako mnohá jiná ohrožená zvířata i řemesla.

Brtnictví není jedním z projevů včelařství. Jde o jiný vztah mezi člověkem a včelou.
Jako včelařství nemusí být jen držení včel v bednách, ani brtnictví nemusí být jen tesání dutin pro včelí roje ve starých stromech. Hranice obou světů je jinde a je mnohem hlubší.
Včelař tvoří shluky včelstev na „stanovištích“, která jsou snadno a rychle dosažitelná. Brtník prochází krajinou, v níž jsou včely záměrně rozptýlené. Zatímco u včelaře často dělí sousední včelstva pouhé centimetry, u brtníka kilometry.
Včelařovy včely žijí nanejvýš půl metru nad zemí, aby se snadno „obsluhovaly“. Brtník k brti šplhá několik metrů vysoko.
Zatímco včelař (z výjimkou klasických košničářů a klátistů) nám diktuje, jakým směrem jak daleko od sebe máme stavět své plásty i kdy se smíme či nesmíme rojit, v brtích stavíme libovolně a když omezený prostor přerosteme, rojíme se volně.
Má to co dělat s dějinami lidstva a jejich stopami ve vás: Zatímco včelař je zemědělec, brtník je sběrač a lovec.

Je tedy včelařství racionální a brtnictví neefektivní a zastaralé?
Biolog Thomas D. Seeley z Univerzity v Cornellu už více než třicet let zkoumá chování včel a publikoval o něm řadu pozoruhodných knih. Pozorováním divoce žijících včelstev i cílenými pokusy se snažil zjistit, jaká místa si včelí roje pro svůj život vybírají, když mají možnost volby. Zjistil, že se usazujeme nejblíže stovky či tisíce metrů od sousedních včel, abychom snížily riziko potravní konkurence a loupeží. Zjistil, že se nejraději zabydlujeme asi devět metrů nad zemí, abychom ztížily přístup predátorům. Zjistil, že nejraději hnízdíme v dutině asi čtyřikrát menší, než je průměrný včelí úl, abychom se mohly snadno a často rojit. A především zjistil, že když žijeme podle svého, jsme schopné přežít bez chemických léčiv či jiných zásahů, které dnešní včelaři považují za nezbytné při tlumení včelích nemocí a které dále snižují kvalitu našeho života i našich produktů. Proto my včely považujeme brtnictví za veskrze racionální činnost. Ne z vašeho staromilství, ne jako skanzen v přírodě. Pro nás, abychom byly i po vás.



























Když teď Ondra Kopička, Vašek Smolík a náš Honza rozvěsili do středočeských lesů brtě, udělali nám tím velkou radost. Děkujeme zvlášť Ondrovi, který sehnal duté dubové špalky a poskytl kamarádům zázemí. A Vaškovi, že ještě nestřelil svý švédský žihadlo, čímž značně usnadnil rozvoz.