Jak dýmat?

Ještě jeden článek coby omluva za letos nepořádaný kurz... 


My včely si umíme představit jen dva důvody, proč se s naším úlem děje něco podezřelého. První vysvětlení je útok medvěda, druhý možný důvod je blížící se požár. Pro obé máme speciální signál, jejž vydá první včela, která pochopí, co se děje, a který určí, jak se v dané situaci zachováme.


V případě signálu „Medvěd“ okamžitě startuje s nabitými žihadly speciálně k tomu účelu vycvičená letka sebevražedných včel s jediným cílem: najít, zaměřit a zničit. Tento sehraný kolektiv činorodých dělnic obalí nejcitlivější místo narušitele, zpravidla hlavu ale i jiná dostupná místa porostlá srstí a zapáchající potem nebo jinou silnou vůní. Zakousnou se, bzučí jako rozzuřený vysavač a jakmile se probijí ke kůži nebo něčemu jí podobnému, spáchají to, kvůli čemu si každý rozvážný člověk drží od včel uvážlivý odstup.

Při signálu „Požár“ je však situace úplně jiná. Každá včela – od něžné šedé mladušky až po krvelačnou příslušnici oddílů Kamikadze upaluje do nejbližšího skladu medu a snaží se co nejvíc napakovat, aby měla něco do začátku pro případ, že požár dojde tak blízko, že bychom tu musely skoro všechno nechat, uletět pryč a muset stavět třeba na zelené louce. V tomhle případě není ani stopy po agresivitě, protože včely, které se pokusily čelit požáru stejně jako medvědovi, už dávno vyhrály Darwinovu cenu a nezúčastnily se další reprodukce.

Jak vás tak známe, hádáme, že jste radši, když ve vaší přítomnosti hlásíme spíš požár než medvěda. A abychom byly upřímné, i my si raději cvičně naplníme bříška kvalitním medem, než abychom pokládaly životy za něco tak abstraktního, jako je včelstvo. Proto spolu už tisíce let hrajeme hru na požár.


Čím dýmat?

Hra na požár se hraje včelařským dýmákem, ve kterém založíte malý, lokalizovaný požár, jejž nám potom dáváte čuchat. V dýmáku můžete s úspěchem pálit třeba dřevěný troud, delší vyschlé jehličí, hobliny (pozor neplést s příliš jemnými pilinami) z truhlárny nebo dřevěné pelety. Co byste rozhodně zapalovat neměli, jsou kartonové krabice a plata od vajíček, protože jejich hořením vznikají rakovinotvorné sajrajty.

A čím dýmá Honza? Lecčíms, co je zrovna po ruce, ale nejčastěji kombinací březové kůry a troudnatce kopytovitého alias choroše. Když si jich budete všímat, zjistíte, že je můžete nasbírat skoro všude snad kromě metra. Březové kmeny lesáci často nechávají tlít tam, kam spadly. Kůra na nich bývá pěkně proschlá a dřevo sypké nebo žádné, takže se z něj dobře loupe. Z živých stromů se dá nožem loupat taky, ale špatně hoří a na stromě je to pak dlouhé roky vidět, takže je lepší se kousek projít a najít suchou.

Tlející březové kmeny vhodné ke sběru kůry

Troudnatci se nejvíc daří na starých umírajících kmenech podél řek, potoků, mokřin a blat. Pokud strom ještě stojí, má tvrdé dřevo a nejspíš houbu nesundáte bez sekyrky, pilky nebo mačety. Z ležících zetlelých kmenů ho ale uloupnete stejně snadno jako březovou kůru.

Troudnatec. Houbařův sen

Obě složky je dobré nechat před iniciací pár měsíců proschnout v dřevníku, ale máte-li právě štěstí na sucho, můžete si zadýmat i čerstvě nasbíranými. Březovou kůru natrháte na proužky, zapálíte jejich průsvitné okraje a postupně je kladete do dýmáku tak, aby se o sebe zapálily a neudusily. Když pěkně praskají všechny a ven vykukují plameny, přihodíte pár sekyrkou nasekaných hranolek troudnatce a ještě minutku pomáháte ohni měchem, aby i přes houbu dál šlehal ven. Když pak dýmák zavřete, bude z něj dlouho stoupat hustý mléčný kouř nezapáchavé vůně. Tedy právě takový, jakým se dobře hraje hra na požár.

Dýmák, proužky březové kůry a hranolky z troudnatce

Jak dýmat?

Mějte na paměti, že my včely máme ještě lepší čuch než třeba psi. To znamená, že když je i vám kouř ve tváři nepříjemný, pro nás je to opravdu peklo. To znamená, že nám stačívá přičichnout k malému závanu kouře, abychom hned věděly, že ho není bez ohně. Správné dýmání tedy vypadá tak, že po sundání veškerých deklů se po celé ploše horních louček či trámků velmi rychle převalí velmi malé množství kouře. Stačí právě tolik, aby se ho nadechla první včela, která se vyleze podívat, co že to má dolů nahlásit. Pak se ozve jasně slyšitelné vteřinku trvající zahučení celého úlu, a to je právě signál „Požár“. Při signálu „Medvěd“ se ozýváme úplně jinak a mnohem slaběji. Nevěříte? Zkuste si to!

Lehké dýmnutí přes rámky je dobré opakovat hned po odklopení každého nástavku, protože rozkazy nemusí vždy padat dost rychle a protože směrem dolů v úle přibývá včel podezřívavých vůči požárům. Citelné to bývá zvlášť v nejspodnějším patře, kde má hangáry letka Kamikadze střežící česno. K větším dávkám kouře se uchylujte jen v případech, kdy nestačí popsané „čuchnutí“. Temperamentnějším včelám také před začátkem práce zadýmejte rovnou do česna.


Jak nedýmat?

Proti větru – pokud duje silný čelní vítr, může se vám stát, že dýmáte jako diví a včely to nikterak neuklidňuje, protože všechen kouř dýmáte pouze na sebe. To si pak musíte stoupnout z druhé strany, nebo natáhnout ruce, zkrátka začít dýmat po větru. Pánové zde zúročí praxi ve sledování směru větru nutném i při jiných činnostech.

Příliš silně – když to s kouřem přeženete, poznáte to tak, že dezorientované a rozrušené včely nahlas stále hučí a „vytékají“ jako nějaký černý proud všemi směry ven z úlu na čerstvý vzduch. Pokud se vám to stane, nesnažte se nás dál mírnit kouřem, který už v téhle fázi stejně nezabírá. A hlavně buďte velmi opatrní při skládání a zavírání úlu. Ačkoli si pomůžete smetáčkem a budete nástavky pomalu sunout na svá místa, několika obětem se v takové panice stejně nevyhneme. Ale zapomenutím na velký hrozen včel vyvěšených na spodní straně vraceného nástavku byste způsobili opravdový masakr.

Příliš slabě – hoření dýmáku kontrolujte vždy PŘED otevřením nového včelstva a pravidelně přidávejte palivo. Většina z nás nemá tak velkou představivost, abyste s námi mohli hrát hru na požár bez kouře.

Ve špatnou dobu – pokud se rozhodnete včelařit za deště, před bouřkou, když kvete mák, když slídíme nebo v noci, zjistíte, že naše ochota hrát si má své meze.

Selektivně – nesnažte se dýmákem zasáhnout konkrétní útočící včelu, jen vám to bere čas a koncentraci. Taková včela už beztak chová vážné pochybnosti o tom, že jste požár. Hlučnými, trhavými pohyby se vám nejspíš nepodaří její pochyby rozptýlit. Pokud se k ní navzdory vašemu domlouvání přidávají další a síla útoku vás tlačí do defenzivy, pokuste se celí schovat v hustém oblaku kouře, zavřít úl a zmizet dřív, než se oblak rozplyne.

Včelstvo u kterého diagnostikujete zvýšenou podezřívavost vůči požárům, si označte coby adepta příležitostné výměny matky. Ale stejně nejspíš nezapomenete, který úl to byl. I chabá paměť se v těchto případech dovede vybičovat k nečekaným výkonům!

Mokrý hranolek

Když už letos nepořádáme kurz pro začínající včelaře, poradíme vám aspoň pár věcí, na které se nás na něm často ptáte. První se týká těch z vás, kteří nechcete používat mezistěny ani utrácet za speciální rámky či trámky na volnou stavbu.



Mimochodem, volná stavba není až zas tak úplně volná. Říká se jí tak, protože včelám narozdíl od mezistěny nediktuje velikost stavěných buněk. Ale – narozdíl od takzvaného divokého díla - stále musíme v rámcích či na trámcích dodržovat orientaci plástů vůči česnu. Proč? No abyste je mohli v případě potřeby rozebrat tak, aby šly i složit.

U konvenčních včelařů nás při stavbě vede mezistěna odshora až dolů, u včelařů primitivních, chudých či alternativních nám směr volné stavby naznačuje jen hrana podélně vystupující vprostřed trámku nebo horní loučky rámku, na kterou se při stavbě v řetízcích věšíme a podáváme si voskové šupinky. U zbytečně drahých rámků (nebudeme už dál dodávat „a trámků“, trámkaři nám to jistě prominou) je tato hrana frézována truhlářem – buď jako drážka k zasunutí kousku mezistěny, nebo oboustranně zkosená horní loučka zužující se ke krajům.

Už pátým rokem si ověřujeme, že používat takové rámky je zbytečné a že levnější a jednodušší je to s klasickými „placatými“ horními loučkami, na nichž si pomocí mokrého hranolku a štětce můžeme vytvořit kýženou vodící hranu z vlastního, chemie prostého vosku.

Je to rychlé, technologicky nenáročné, levné a vlastně to není žádná práce navíc, protože i zmíněné dražší varianty počítají s natíráním rámků rozehřátým voskem.





Honza to dělá tak, že na stůl dá plech a nalije do něj centimetr vody. Vezme hranolek hladkého dřeva, který je dlouhý jako budoucí plást. Na něm má vyfrézovaný boční doraz, pouštící mokrou stranu hranolku přesně do poloviny horní loučky rámku. Jestli vás ale čeká jen pár desítek kusů, frézovat kvůli nim nemusíte. Na plotně si rozpustí vosk a dá ho na kraj plechu na tábornické „háčko“ s čajovými svíčkami, které zpomalují chladnutí. Pokud jste spíš ezoterici než táborníci, použijte třeba aromalampu. Dřevěný hranolek položí na minutku do vody, aby trochu nasákl, pak ho přiloží do poloviny horní loučky rámku a oboje drží v jedné ruce. Druhou rukou namočí štětec do vosku, rámek natočí svisle mokrým hranolkem k sobě a na jeho horní okraj přimáčkne nacucaný štětec tam, kde se hranolek stýká s horní loučkou. Ze štětce začne rohem mezi loučkou a hranolkem téct horký vosk, během pár vteřin ztuhne a díky vodě se přilepí pouze na loučku a ne na hranolek. Ten si nechá v ruce, vymění rámek za nový a vše opakuje, opakuje a opakuje. Hranolek je třeba pravidelně máčet, aby nevyschl.

Zní to možná složitě, ale nejpozději po deseti kusech získáte grif a zjistíte, jak je to příjemná a voňavá práce pro dlouhé večery nebo deštivé dny. Akorát musíte mít dostatek rámků, jinak je to hned hotové...

Pokud jste až dosud používali mezistěny, možná se zdráháte uvěřit, že tak malá vodící hrana stačí k tomu, abychom stavěly rovně. Pravdou je, že pokud nám dáte nástavek plný pouze takhle připravených rámků, pravděpodobně nám to na krajích ujede a prostavíme několik rámků napříč. Pokud ale do nového nástavku převěsíte aspoň tři rovně postavené plásty, abychom se měly kde inspirovat, nejspíš už to zvládneme podle vašich představ. Myslete na to, že plásty staví ty nejmladší z nás, a vzpomeňte si, jak jankovatí jste za mlada byli vy...



Jestli začínáte a nemáte vlastní čistý vosk (ten anonymní, co někde koupíte, obsahuje rezidua konvenčně používané chemie – více o ní ZDE), rádi vám do začátku uloupneme kousek našeho.

Honzovy úly

 

Až si někam přinesete včely, aby tam s vámi žily, nenoste s sebou iluzi, že tam žijí přirozeně a divoce. Budou žít na místě, které jste jim vybrali, budou podstupovat procedury, které jste jim určili a vzhledem ke kolektivní odpovědnosti vás lidí za svět budou žít také s vámi zvolenými vlastnostmi a vámi lidmi zavlečenými nemocemi.

Neříkáme to proto, abyste se vůči nám už předem cítili provinile. Potřebujeme jen, aby vám bylo už od začátku jasné, že jsme v tom společně a že od vás potřebujeme víc, než jen nedělní návštěvu, při níž se pokocháte, jak lítáme.

Nabádáme-li vás k větší aktivitě a zájmu, pak musíme zmínit jednu výjimku, v jejímž případě je naopak méně více. A sice úlovou otázku, kterou je většina z vás tak zvláštně posedlá. Máloco dokáže včelaře rozvášnit tak, jako diskuze o tom nejsprávnějším úlu. Víra v technologický pokrok je zakořeněna tak hluboko, že opravdu věříte, že jsou různé druhy úlů pro nás včely různě vhodné. Ve skutečnosti je ale úl vaše věc podléhající vašim nárokům na praktičnost a estetiku. Pro nás jsou mnohem důležitější naše plásty a lokalita, ve které žijeme. 

Přesto se v českém včelařství vypráví jen zpola žertem míněná teze, že každý včelař musí za svou kariéru vymyslet aspoň jednu rámkovou míru a aspoň dva, ideálně tři nejlepší úly na světě. K našemu překvapení se v jejím duchu chová i současná silná nastupující generace včelařících hipstrů. Když si ale jejich vynálezy prohlížíme, těžko se bráníme pocitu, že nepředstavují zajímavý nový přístup ke včelám či kvalitnější užitý design, ale jen násilnou sebeprezentaci jejich tvůrců. 

Dlouhodobě proto nabádáme Honzu, aby se snažil na úlovou otázku odpovídat s pokorou a místo zdánlivé originality se snažil spíše dobrat aspoň základních dovedností truhlářského řemesla, protože jím velmi dlouho zůstával trestuhodně nepolíbený.

Když byl Honza tak malý, že dědovi sotva viděl na ponk, trávívali jejich společné prázdniny v truhlárně vyráběním hraček. Zažil v oné plantážnické době jistě i jiné krásné věci, ale máloco ho dodnes vrací v čase a zlepšuje mu náladu tak, jako vůně dřevěného prachu. A tak když si pořídil včely a rozhodoval se, co dál dělat, úlařina pro něj byla jasnou volbou.

Ze začátku to za moc nestálo, protože děda umřel moc brzo a Honza vyrostl jako typický panelákový Milouš. První dvě série úlů vyrobené před šesti a pěti lety tak byly v rozích „na tupo“ spojované z křivě uřízlých a špatně předvrtaných palubek s rašplí pižlanými úchopovými drážkami, dotvářené silikonem a natírané luxolem. Část z nás v nich dodnes spokojeně bydlí a Honza si s odstupem let pochvaluje alespoň to, že příliš nehrozí aby tyhle úly někdo kradl.

Rašplování stovek prken byla ale docela fuška a tak pátral a zjistil, že existuje horní frézka. A když už jí měl, zjistil taky, že ji lze upnout do stolku a vyrábět v rozích beden pera a drážky. V perodrážkové fázi vydržel až do téhle zimy, kdy zjistil, že pro horní frézku existuje i cinkovací šablona na polokryté rybinové ozuby, vydutá fréza s ložiskem na srážení hran a odsavač pilin, díky němuž se dá při práci i dýchat.

Dál by se vedle propracovávání technologie rád zaměřil hlavně na kvalitu materiálů. Už letos poznal, o kolik dovede být vejmutovkové dřevo krásnější než smrkové a jak dobře si rozumí s teplým lněným olejem. Jeho chaberský kamarád a truhlářský pomocník Kolda (.cz) mu vypráví o kácení stromů v různých fázích měsíce a my se těšíme, že třeba jednou uvidíme růst dřevo, do kterého nás pak Honza nastěhuje. Punk is dead. 

Pivovarské včely

Včelí kolonizace Křivoklátska nabírá na obrátkách zima nezima. Seznámily jsme Honzu s lokálními hipstery, co ve vesničce s hezkým českým jménem Chříč už pár let obnovují pivovar, školu a vůbec všechen kulturní život, jaký je vůbec na českém venkově myslitelný.



Co nám hlavy neberou, je že už osm let mají občanské sdružení Propolis a přitom dodnes tmelí montážní pěnou, neprojevují žádný zvláštní zájem o topoly, žvýkají ordinérní žvýkačky a za členku nemají ani jedinou včelu. Místo toho mají chráněnou dílnu, pořádají masopusty, poutě, festivaly a v neposlední řadě také konečně začali vařit pivo, čímž definitivně završili přerod Chříče z vesnice s chcíplým psem v kulturní centrum středoevropského významu.

Foto Ivo Oskar Osvald, www.pivovarchric.cz

Jo a taky vysázeli sad, kde od léta budeme my. Vyhlížíme krásně staré vrby u potoka a Honza by právě tady ponejradši propojoval svět lidí a včel – bral za námi školáčky ze staronové obecné školy a pořádal tu víkendová setkání s těmi z vás, kteří se právě učíte včelám věnovat. Letos to už nestihne, ale snad je z výše napsaného patrné, že se vyplatí počkat si. Jestli se chcete mezitím aklimatizovat na chříčské pivo, můžete v těchto restauračních zařízeních.

...

Chcete si taky o nějakých včelách myslet, že jsou vaše?

Pak vězte, že nejsou včely jako včely. Vaši předkové nám v minulých staletích připravili velké stěhování včelích národů. Několik včelích společenství se při tom kamsi nenávratně poztrácelo, jiná byla prošlechtěna k nepoznání. Kvůli této důkladné, cílevědomé a usilovné práci teď v Česku potkáte jen včely, které donedávna žily v zahraničí, nejčastěji ve Slovinsku a v Rakousku.

My, kraňské včely z jihu, se do jara probouzíme velmi brzy, tvoříme velká včelstva, dokážeme přinést hodně medu a často zapomínáme, že vůbec máme žihadlo. Tyhle výhody pro včelaře ale nejsou zadarmo. Dílem kvůli změnám naší genetické přirozenosti, dílem kvůli proměně našeho životního prostředí ve vašem úle nepřežijeme bez vaší pomoci. Ačkoli máme image divokého zvířete, ve skutečnosti se na vás stáváme stejně závislými, jako třeba ovečky, kravky nebo akvarijní rybičky. Snad existují i výjimky, ale určitě se společně jednou z nich nestaneme dřív, než za sebou budeme mít desítky let sžívání s Vámi a Vaším prostředím.

A to se teď moc neděje. Včelaři včelám úly většinou silně přechemizovávají a nedávají nám šanci získat vlastní obranyschopnost. A včelí matky dovážejí stále častěji a ze stále větší dálky, takže nemáme šanci se adaptovat na místní podmínky. Nezačneme se někde cítit doma jen proto, že nás tam dáte. Doma budeme jen tam, kde před námi létaly naše prababičky.

V soudobém českém včelařství se tyhle otázky teprve začínají řešit a zkoušíme přemýšlet nad tím, zdali nám stále sofistikovanější postupy ještě pořád přinášejí stále více užitku, nebo už se zvrátily do neudržitelna. Spousta včelařů hledá zázračně jednoduchá a rychlá řešení. Honza to naopak zkouší těžko a dlouze. Malými krůčky posiluje naši vazbu na krajinu, schopnost přežít a být při tom užitečné.

Když začínal, neměl po kom včely zdědit. Pořídil je proto od chovatele, který měl za sebou už mnoho let hledání vitálních, životaschopných, zdravých a samostatných včel. Od té doby už Honza při chovu dalších generací vychází jen z toho, co se urodí v jeho úlech. Za matky dalších pokolení vybírá ty z nás, které dokázaly zůstat zdravé i s minimem jeho pomoci, přinesly med pro sebe i pro něj a byly ochotné se rozdělit bez násilných střetů. Díky volnému páření našich dcer s trubci okolních včelařů každá další generace stále věrněji odráží místní krajinu. Začal před pár lety, ale totéž vlastně bude moci říci i až bude starý. Na přírodě je hezké to, že nikdy není hotová.



Jestli je vám naše práce blízká a chcete na ni navázat, pojďte si o nás myslet, že jsme vaše. Můžete si nás v červnu koupit jako pětirámkový oddělek. Je to pět plástů s dílem vystavěným převážně na volné stavbě, se zásobami medu a pylu, se spoustou včel a mladou matkou. Oddělek Honza prodává, až když je „zralý“, tedy teprve když víčkujeme první dělničí plod a je jistota, že včelstvo se bude zdravě rozvíjet. Včelí matky Honza značí barvou, abyste je snadno poznali a dali na ně snadněji pozor. Křídla jim nikdy nestříhá.
Rámky máme Langstroth 2/3 (ten pasuje i do dřevěné košnice)  nebo Třeboňský úl (39x27,5). Cena jednoho oddělku je 3000 korun a zahrnuje i veterinární povolení.

Objednávku nám prosím pošlete e-mailem. Pozor, tato edice je silně včelimitovaná. 

Včely v čele pokroku

aneb jak se šlechtily, šlechtí a budou šlechtit včely?

(psáno pro časopis Klíč k soběstačnosti)

Včelky Buckfastky

Když se člověk poprvé odvážil setřást včelí roje do dutých špalků a odnést si je na zahradu, aniž by to tušil, stal se nejen prvním včelařem, ale i prvním šlechtitelem včel. Při práci se včelami si totiž nemohl rychle nevšimnout, že každé včelstvo vypadá, voní, prospívá i bodá jinak. A protože lidé odjakživa upřednostňovali med před jedem, zabíjeli včelstva, která se pokoušela zabít je, a chystali nové domovy pro ta, která donesla nejvíc medu, postavila z vosku nejvíc plástů a dala nejvíc nových rojů. Tím člověk pomalu ale jistě ve včelí populaci posiloval vlastnosti, kterým dnešní včelaři říkají medný výnos, rojivost a mírnost. S nimi v zásadě vystačil od starověku až do nástupu novověku, kdy se rozhodl, že je třeba vykázat nějaký pokrok.


Lidský novověk se výrazně otiskl do krajiny. Z hlediska včel především v tom smyslu, že z ní téměř úplně zmizely staré duté stromy, které byly před začátkem symbiózy s člověkem hlavním včelím domovem. Co naopak přibylo, byla velká pole a sady poskytující krátkodobou a velmi bohatou pastvu poměrně časně zjara. To nutilo tandem člověk-včela koncentrovat velké množství včelstev na jedno místo a posouvat zenit aktivity včelstva od léta k jaru.

Včelařovo řemeslo pak zásadně proměnilo několik vynálezů, z nichž nejvýznamnější roli hrál nový druh úlu, ve kterém šlo včelí plásty rozebrat a zase složit bez jejich zničení, takže bylo možné množit včely kdykoli bez nutnosti čekat, až si vzpomenou se rojit. Objevena byla také odstředivka, která dovolila neničit a recyklovat plásty při sklizni medu. Obé společně umožnilo chovat mnohem větší, početnější včelstva a rychle se přišlo na to, že jedno velké včelstvo dokáže přinést několikanásobně víc medu než stejný počet včel rozdělený do více malých včelstev.

Důsledkem toho se rojení, které je přirozeným způsobem včelího rozmnožování i boje s nemocemi a které člověk několik tisíc let šlechtěním posiloval, stalo nežádoucím jevem oslabujícím včelstvo a zmenšujícím medovou sklizeň. Mezi včelami začaly dostávat přednost ty nerojivé, což dál snižuje jejich schopnost přežít ve volné přírodě a zvyšuje míru jejich zdomácnění.

Koncentrace mnoha včelstev na malé ploše navíc začala klást mnohem vyšší nároky na jejich odolnost vůči nemocem. Nákazy se úl od úlu šíří mnohem snáze a začalo docházet k dominovému efektu, při kterém naráz hynou stovky i tisíce včelstev. S pronikáním komerčního včelařství do odlehlejších částí světa se navíc včela medonosná nakazila novým parazitem, roztočem varroa destructor, který dříve žil na jiném druhu včely ve východní Asii. Ukázalo se, že na evropských včelách šlechtěných na velkou početnost, které jsou dnes již rozšířeny po celém civilizovaném světě, se roztoči daří mnohem lépe a vinou nerovnováhy ve vztahu parazit-hostitel dokáže jím působená varroóza cvrnknout do dominových kostek mnohem snáze, než „staré známé“ včelí nemoci.


Vznik nového řemesla

Vedle cílů šlechtění se snad ještě zásadnějším způsobem proměnily i metody jejich dosahování. Ačkoli už dávno včely vnímáme jako hospodářská zvířata, v porovnání s kravami, prasaty nebo slepicemi jsou stále poměrně specifické. Až donedávna například vůbec nebylo možné vybírat konkrétní jedince k páření, protože včelí matky za tím účelem létají, kam chtějí a páří se zhruba s desítkou jakýchkoli trubců z okruhu mnoha kilometrů. Došlo však k pokroku. Nejdřív se začaly chovné včely vozit do odlehlých horských údolí či na mořské ostrovy, což umožnilo zajistit potomstvu otce z konkrétních včelstev. Lidem, kteří se tomu věnovali, se začalo říkat šlechtitelé a podnes neustali ve své snaze vnášet řád do chaosu. Vrcholem jejich současného umění je metoda umělé inseminace, při níž je za pomoci narkózy a mikroskopu do včelí matky vpraveno sperma vybraného trubce. Kontrola nad tokem genetických informací je díky tomu opravdu velká.

Umělá inseminace ve spojení s další včelí zvláštností - že během jednoho roku se mohou narodit až tři generace včelích matek - znamená možnost velmi rychlého postupu ve šlechtění a již umožnila vznik několika umělých včelích plemen.


Co se dělo v Česku ?

Včela medonosná má desítky poddruhů evolučně přizpůsobených různým podmínkám od Britských ostrovů až po Madagaskar. Českou kotlinou před zásahem člověka létala převážně včela tmavá obývající celou severní polovinu Evropy, jen na Moravě se potkávala s populací včely kraňské žijící hlavně ve východní části Rakouska, na Slovensku, v Maďarsku a na západním Balkáně.

To se změnilo v průběhu devatenáctého století, kdy pokrokově smýšlející čeští včelaři zjistili, že jejich kolegové z dalších částí monarchie mají včely, které v porovnání s českými nosí víc medu, méně bodají, jsou silné už časně zjara a více se rojí (což tehdy ještě byla výhoda). Následovala živelná vlna dovozů, zkoušení a rozchovu kraňských včel z Rakouska a vlašských z Itálie. Ukázalo se ale, že pozitivně vnímané vlastnosti „nových“ včel převažují jen několik málo včelích generací, po nichž nekontrolovatelným křížením s místní populací vznikají hybridi, kteří jsou ještě mnohem bodavější než původní tmavá včela.

V dalších desetiletích se vzájemně tříštily snahy o návrat k původní české tmavé včele i další šíření prošlechtěných kraňských včel z Rakouska. Jazýček vah ve prospěch kraňky převážil až nacistický režim, který ji prohlásil za jedinou správnou včelu a významně se zasadil o její šíření v celé Třetí říši. Definitivně pak byla včelí populace normalizována v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byl přijat a uskutečněn program takzvaného převodného křížení, na jehož konci byla kraňská včela skutečně jedinou chovanou a povolenou včelou v Československu a geny původní české populace včely tmavé tím byly nenávratně ztraceny.

Tou dobou k nám také dorazila již zmíněná nemoc varroóza a ve včelařství nastala dodnes neskončená doba chemická. Ačkoli tento článek má pojednávat o šlechtění včel, pro tohle období je charakteristické jejich nešlechtění, respektive ztráta snahy většiny šlechtitelů o řešení nejpalčivějšího chovatelského problému své doby a zabývání se problémy podružnými. Většina šlechtitelů i jejich zákazníků setrvává ve starých myšlenkových schématech jednostranně upřednostňujících takové včely, které donesou hodně medu, nebodají, tvoří velká včelstva, staví hodně díla, nerojí se a na jaře se rychle rozvíjí. Vlastnosti jako odolnost proti nemocem, hygienické chování nebo schopnost zimovat na medu („normální“ včely dnes totiž v zimě jedí cukr) čeští šlechtitelé zohledňují stále spíše výjimečně, protože sdílejí mylnou představu, že bude jejich práci donekonečna suplovat stále méně účinná chemie.

Naším vstupem do Evropské unie zároveň padl zákaz chovat jiné než kraňské včely, čemuž opět řada pokrokově smýšlejících včelařů nedokáže odolat. Nejmódnější je v tomto ohledu uměle vyšlechtěné anglické plemeno Buckfast, které kromě nápadně krásné zlatorezavé barvy láká na staré dobré rekordní výnosy medu, nulovou rojivost a naprostou mírnost. Co je na druhé straně mince, už možná uhádnete sami – je to výrazné zhoršení vlastností u kříženců v dalších generacích a vyšší náchylnost k propuknutí varroózy. Dalším plemenem, které se dováží, je tmavá včela. Její chovatelé si od ní slibují vyšší odolnost v drsnějších klimatických podmínkách a tvrdí, že jen vrací na své místo včelu, která tu byla původně. Příliš si ale neuvědomují, že tmavé včely adaptované na podmínky Skandinávie, severního Německa nebo Švýcarska pravděpodobně nebudou mít s českou krajinou o nic více společného, než kraňské včely, které se k nám pro změnu vozí z Rakouska a Slovinska. Zastánci různých plemen mezi sebou pochopitelně vedou mnohé spory a přitom zapomínají na to podstatné – že našim včelám neustálým dovozem nových genů vůbec nedávají šanci adaptovat se na místní prostředí.


Jak to dopadne?

Logika pokroku velí, že dalším krokem ve šlechtění včel by po ostrovních oplozovacích stanovištích a umělé inseminaci měla být genetická modifikace, která by teoreticky mohla ušetřit desítky let strastiplné práce, do které se nikomu moc nechce.

Přání autorek tohoto článku je opačné. Chtěly by, aby se šlechtění včel z rukou lidí v bílých pláštích a laboratořích vrátilo do rukou včelařů, kteří by v rámci svých místních komunit, vyzbrojeni znalostmi, trpělivostí a pokorou, dali včelám jakýmsi „pasivním šlechtěním“ příležitost sžít se s prostředím a postupně vytvořit nové lokální populace méně závislé na člověku.